|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

18

M:"Hm?"

———

K:" Pro Boha Martine kde jsi? Nestalo se ti nic. Kam jsi šel? Bojím se o tebe."

M:" tak snad se o sebe umím postarat"

K:" cože? Počkej co? Proč jsi tak umíňený? Co jsem ti udělal? A kde jsi? Prosím vrať se."

M:" až se mi bude chtít, tak příjdu."

K:"ale poč-"

Hovor jsem ukončil a mobil uklidil zpět do kapsy. Nemám na jeho kecy náladu. Nejdřív tam kouká po nějaký šlapce a teď se o mě bojí, když jsem si jen vyšel na procházku. Proč po ní tak koukal, vždyť jsem jeho přítel a on není na holky. O co mu jde. Udělal jsem snad něco, že se mi to teď snaží vrátit.  Nechci nad tím radši přemýšlet. 

Došel jsem do jakéhosi parku. Sednul jsem si na lavičku a odpočíval. Opět přemýšlím. Ale tentokrát ne nad Kájou, ale nad životem. Rodiče, škola,peníze, všechno.
Nějak mi tohle všechno lítá hlavou, že jsem se ani nestihl nadechnout a už spím. Pořád nechápu jak jsem tak rychle mohl usnout na tak nepohodlný lavičce.

Pohled Káji:
Kde je! Kam šel? Proč odešel? Co jsem mu udělal? Proč je tak naštvaný?

Hlavou mi lítá snad milion otázek. Nevím, co jsem mu udělal, že se na mě tak naštval, ale budu to muset zjistit. Co nejdřív.

Už zapadlo slunce a venku je docela dost velká tma. Já nevím. Mám ho jít hledat? Nechci ho ale naštvat ještě víc. Ale co když se mu něco stalo? Tak a dost. Beru mikinu, klíče, mobil a jdu. Kdo ví, jestli by se do noci vrátil. Nemůžu ho nechat samotného přes noc někde venku v Amsterdamu. Vůbec to tady neznám. Ani nevím, kam jdu. Asi první kouknu do pár podniků. Nějaké bary nebo restaurace. Ale jestli ho nenajdu tak nevím. Třeba se mezitím, co ho já hledám vrátil na hotel. Co mám dělat. Mamka neví, co se stalo. Ani že Martin není na hotelu. Jsem sám. Sám v temných ulicích nočního Amsterdamu. A hledám svého přítele. Nejlepší pocit tohle. Fakt. Ach, jak já miluju sarkasmus.

***

Slzy zanechávají na mém obličeji slané cestičky. Už se ani nesnažím je třeba utřít. Je to zbytečné.

Asi je na mě dost komický pohled. Brečící kluk co chodí ve dvanáct v noci v ulicích Amsterdamu. I když tady už snad žádní lidé takhle pozdě nechodí. Ztrácím naději. Opravdu nevím, co mám dělat. Nenašel jsem ho. Tři hodiny tady chodím. A pořád nic. Kde jen může být? Vzdávám to. Jdu zpátky na hotel. Třeba už tam dávno leží pěkně zabalený v dece na posteli. A třeba mu teď někde jde o život.

————

Vrátil jsem se celý ubrečený na pokoj. Není tu. Doufal jsem v to, ale marně. Prostě tu není. Dal jsem si hodně dlouhou a horkou sprchu, při které jsem dlouho přemýšlel. Zjistil jsem, že náš vztah s Martinem je opravdu zvláštní. Chvíli se mi zdá, že se spíš nesnášíme. S těmito myšlenkami jsem zastavil vodu, udělal večerní, no teď už noční, hygienu a uložil se do postele. Naposledy jsem zkontroloval mobil a upadl do svých temných snů.