Nepochopený (Ironfrost Czech) - DOKONČENO

6. kapitola

Z přemýšlení ho vytrhlo lehké zaklepání na dveře. Podivil se, kdo to může být, ale pak si vzpomněl na muže, který mu měl ukázat jeho vězení. „Dále," odpověděl a vyčkával.

Do místnosti vešel starší muž, mohlo mu být okolo šedesátky. Byl menší, s prořídlými vlasy, kulatější postavou a dobrosrdečným úsměvem. „Dobrý den, Anthony." Přišel k němu a podával mu ruku. „Já jsem William. Pan Loki mě pověřil, abych vám ukázal prostory, které máte určené k vašemu pobytu zde, a zodpověděl vaše případné dotazy. Pochopitelně vám nemohu říct vše, ale pokusím se vám co nejlépe vyhovět. Pokud mohu prosit, následujte mne."

Tony chvíli zíral s pootevřenými ústy, naprosto překvapený z tak milého chování. Velmi rychle se však vzpamatoval a nasadil úsměv. „Děkuji vám, Williame, to je od vás velice milé. Byl bych rád, kdybyste mi říkal Tony."

„Zajisté, Anthony. Prosím." Ukázal na dveře. „Až po vás." Tony pokrčil rameny a vyšel do chodby. William za sebou pečlivě zavřel dveře a s úsměvem prohodil: „Myslím, že bychom mohli začít jídelnou. Je právě doba oběda, tak předpokládám, že budete mít hlad."

„To je pravda," souhlasil a mimovolně si pohladil prázdné břicho, dožadující se pozornosti.

„Tudy." Ukázal směr a vyrazili.

„Jaká je vaše funkce zde, Williame?" snažil se Tony o svém novém známém něco dozvědět během chůze.

„Nejsem si úplně jistý, jak to přesně popsat. Řekněme, že jsem něco jako vrchní komoří, nebo správce, chcete-li. Mám na starosti celý komplex, aby dobře fungoval. Znám zde každý kout. Protože je zařízení téměř bezchybné, většinu času nemám moc co na práci," usmál se, „ale pan Loki ví, že se nudím a tak mě občas požádá o seznámení významného hosta s místními pravidly. Vždy mu velmi rád vyhovím."

„Hosta?" Vyklenul obočí v úžasu nad tou ironií. „Snad myslíte vězně?"

„To záleží na úhlu pohledu, Anthony, " řekl vysvětlovacím tónem. „Vy, například, jste velmi významný host našeho pána. Kdybyste nebyl, nebudete mít samostatný pokoj a pracovnu. Všude, kde vás dnes provedu, budete moci neomezeně chodit. Zjistíte, že je to poměrně široké území a nachodil byste velký počet kilometrů, než byste všechny chodby prošel."

„Pořád je to vězení, jen má větší rozměry." Pokrčil rameny, ale rozhodl se nedohadovat. Při chůzi se rozhlížel a všiml si, že některé stropy a zdi byly velmi hrubé, jako... „Skála," vydechl Tony.

„Co prosím?" Potřásl hlavou.

„Williame, kde to vůbec jsme?" Dotkl se jedné části zdi v chodbě, kudy procházeli. Odrolil tím malé množství prachu, které promnul v prstech a přičichl si. Cítil neznámou kovovou vůni.

„Jsme v rozsáhlém jeskynním komplexu. Většina stavby se nachází v podzemí. Vzhledem ke klaustrofobii některých hostů jsme byli nuceni některé místnosti přizpůsobit, aby vypadaly jako běžné místnosti na Zemi."

„Kde se bere kyslík?" zajímal se. Zjištění, že jsou v podzemí, ho ohromilo, ale vlastně ani nepřekvapilo. Už chápal, proč nikde nebyla okna.

„Máme v určitých místech umístěny větráky, které vhání do jeskyně čerstvý vzduch a ten se tak neustále vyměňuje. Zároveň prochází přes bakteriologické filtry, které zabraňují nečistotám, aby se dostaly do komplexu. Vzduch tak udržujeme svěží, čistý a prostý patogenů. Jak jste si jistě všiml, nikde tu není cítit vlhko ani plíseň, jako to v jeskyních obvykle bývá." V jeho hlase byla jasně zřetelná pýcha nad důmyslností řešení.