Nepochopený (Ironfrost Czech) - DOKONČENO

42. kapitola

„Jsi v pořádku?" ptal se Tony, vida napětí, jež se Lokimu zračilo v celém postoji těla. Loki se chystal otevřít portál do Temného světa za pomoci magie, neboť standardní dopravou by se tam nedostali včas. Jeho generálové už s většinou vojska vyrazili napřed ve vesmírných lodích, aby byli připraveni k obraně svého pána a k útoku na nepřítele, pokud bude potřeba.

„Co myslíš?" tázal se kysele, aniž by se na něj podíval.

Vyvolal tmavě zelenou záři mezi svými dlaněmi, jíž si na malou chvilku pohazoval v rukách jako horký brambor, než ji hodil do kulatého koutu nepoužívané jeskyně. Beztvará energie začala měnit barvy – střídala se zelená s tyrkysovou a nejtemnější černí – a zvětšovat se, až se ustálila v tmavě rudém oválu velikosti dospělého muže. Jakmile portál dokončil, otřel si pot z čela a oddechl si úlevou.

„Nebyl jsem si jist, jestli se mi to podaří. Je to nesmírně náročné kouzlo a stálo mě to zbytek temné hmoty," stěžoval si otráveně.

„Neviděl jsem, že bys nějakou použil," podotkl Tony překvapeně.

Bůh se ušklíbl. „Neměl jsi nic vidět. Půjdeme?"

„Počkej..." zamumlal a přistoupil k němu blíž. Na sekundu zaváhal, než Lokiho silně objal kolem hrudníku a potěšeně se zaculil, když druhý muž objetí opětoval.

„Sentiment, Starku?" zabroukal, ale tentokrát tomu chyběla ta správná dávka jízlivosti. Ve skutečnosti byl rád, že objetí přišlo z jeho strany. Sám měl potřebu cítit alespoň malou jistotu a podporu, kterou mu Tony dával, ale stále nebyl schopen ukázat jen tak svou slabost a obejmout ho první.

„Možná," opáčil Tony do Lokiho koženého obleku a zhluboka se nadechl jeho vůně, která mu dokázala vymazat všechny inteligentní myšlenky z hlavy. „Máme ještě pár minut. Pak už na něj nebude čas."

„Pravda. Pak už dost pravděpodobně nebude čas na nic, jen na boj," připustil tiše, ale neměl na mysli fyzický souboj.

Více se obával setkání se svým bratrem. V nitru se mu dohadovaly dvě poloviny duše, z nichž jedna po bratru toužila, druhá jej nenáviděla. Ten vnitřní spor ho činil nejistým, neboť se nedokázal rozhodnout, jaká miska vah převažuje nad tou druhou. Chtěl mu odpustit všechno, co mu provedl. To, že vždy dostal všechno, co chtěl, že byl vždy pro Ódina na prvním místě, že mu dělal naschvály a přebral milence. Teď s odstupem chápal, že ne vše byla Thorova vina, za mnoho situací mohla Všeotcova výchova. Byl by měl rád svého bratra, se kterým si hráli, zpět. Ale ta bolest, kterou cítil pokaždé, když se na něj podíval a snažil se mu v otcových očích vyrovnat, se zdála až příliš silná.

Tony, jako by vycítil, co se Lokimu honí v hlavě, se přitiskl blíže. „Nebyla to tvoje chyba," řekl najednou, cítě potřebu mu to konečně říct.

Ihned po tom nepříjemném hovoru s Thorem ho Loki odbyl a s jistou dávkou znechucené sebereflexe si právě teď uvědomil, že jeho chování poté, co se probudil u něj, také nebylo zrovna v pořádku. Měl se k tomu smutnému tématu vrátit a vyjádřit mu svou soustrast. Na druhou stranu, domníval se, že Loki spíše ocení upnutí pozornosti na něco jiného, tím spíš, že napřed tak zapáleně spolupracoval. A v magické koupelně přestalo pršet, to se přece muselo počítat. Nechtěl však, aby si o něm bůh myslel, že mu je to snad jedno. On se do něj dokázal vcítit. Sám přišel o oba rodiče, sotva přesáhl práh dospělosti. Taktéž jako on měl mnohem lepší vztahy s matkou než s otcem. A co na tom, že Loki původně nepocházel z Ásgardu. Mateřská láska se neměřila jen krví a biologickými hodnotami.

„Co?" zahučel Loki zmateně.

Tony se mírně odtáhl, pohlédl mu do očí. „Tvá matka. Nemůžeš za to. Nedávej si za to vinu a neudělej žádnou blbost."

Jeho tvář zbledla, ale změnila se na odhodlaný výraz. „Nemám v plánu nic jiného, než zničit toho elfského zmetka," prohlásil a v očích se mu krvelačně zalesklo. „Obleč si brnění. Už je nejvyšší čas," popohnal ho a opustil bezpečí Tonyho paží.

„Jo, to chceme všichni," přitakal Tony s povzdechem, když se mu Loki vymanil. „jen jsem ti chtěl říct, že je mi to líto. Vím, jaké to je, když přijdeš o matku."

Loki přikývl a slabě se usmál. „Vážím si toho, Anthony, ale teď už vážně musíme jít. Na truchlení nemám čas. A udržování portálu také není žádná lahůdka."

„Och, promiň, to jsem si neuvědomil," zamumlal Tony, zmáčkl tlačítko na hodinkách a o okamžik později už se mu tělo začalo postupně pokrývat jednotlivými rudými a zlatými pláty brnění, jež ho obalily jako druhá kůže. Reaktor na hrudi zazářil oslnivou bílou, stejně jako průzory na oči, když mu hlavu zakryla helma, a Tony si oddechl, jakmile se ozval Jarvis s tím, že je všechno v pořádku a systémy fungují. Shodil helmu, odhodlaně pohlédl na boha a nejistě se zazubil. „Tak jdeme."

Tony rychle následoval boha, který vykročil jako první, aby prošli portálem současně. Ač by to nahlas nepřiznal, cítil se jistěji, když šli společně. Necítil se na to, aby průchod mezi světy zmizel moc brzy a on by náhodou zůstal uvnitř. Co kdyby ho to mrštilo někam jinam, než měli namířeno? Co kdyby ho to zabilo? Ani nepřemýšlel nad dalšími katastrofálními scénáři, kterými ho začal zasypávat mozek, prostě skočil za ním a předstíral, že si nevšiml Lokiho pobaveného pohledu, vcházeje do nehostinné krajiny, jež je oba obklopila dusivou atmosférou.

Rychle se ohlížel, hledaje jakékoliv známky nebezpečí, to stejné udělal i Loki. Kolem nich byla jen pustá tmavá poušť se skalními výběžky a hromadami kamení, mezi nimiž se povaloval prach, drobný štěrk a rostly zde jakési neduživé keříky bez jediného lístečku. Otřásl se, název světa krajinu vystihoval naprosto přesně. I nebe bylo zamračené s těžkými mraky, jako by se snažilo držet krok v temnotě, jež byla takřka hmatatelná, nechávajíc se občasným zasténáním větru nechat zanést až do nejhlubších koutů srdce.

„Tady vážně někdo žije?" zeptal se s nakrčením nosu. Vlastně byl překvapený, že vzduch nepáchne hnilobou.

„Temný svět byl donedávna mrtvý," odpověděl Loki nepřítomně a ukázal jedním směrem za kopec zpevněné zeminy. „Pojďme tudy. Z vrcholu uvidíme do větší dálky. Předpokládám, že Thor dorazí za chvíli, pokud už tu někde není."

„Jak ho chceš najít? Vždyť to tu musí být obrovské," zabrblal Tony. „Co kdybych se proletěl a zjistil –"

„Nebudeme se rozdělovat, dokud nezjistíme něco víc. Nechci riskovat, že tě někdo sestřelí dřív, než se vůbec začne něco dít," zarazil ho a kousl se do rtu. Pro jistotu se na něj nepodíval, tak neviděl jeho samolibý úsměv, ale byl si jist, že se mu rozlil po tváři. Ale přece to nebylo totéž, jako kdyby se o něj bál, ne? Vždyť ho jen potřeboval. A to byl rozdíl. Nebo ne? „Možná budu potřebovat tvé zbraně," dodal vzápětí suše, ale sám si všiml, jak nepřesvědčivě to zní. V duchu zasténal.

„Neboj se, Princezno, já tě ochráním," řekl Tony sladce a na kyselý pohled se široce usmál. Vzápětí mu úsměv zmrzl na rtech. Na kopci je již čekal Thor spolu se zbytkem Avengers a Jane. Odolal pokušení zavřít si helmu na hlavě, hledě do odhodlaného a naštvaného obličeje boha hromu. 

Ahoj!

Chtěla jsem vám kapitolu zveřejnit už v poledne, ale špatné zprávy mě poměrně vyřadily na nějakou dobu z provozu, tak jsem to musela vstřebat. Doufám, že se vám kapitola líbila. Obávám se, že začíná jít do tuhého. 

Věnováno Unless_Serenity. 

Těším se zase za týden. 

Womi