Nepochopený (Ironfrost Czech) - DOKONČENO

37. kapitola

Poté, co Loki Jarvisovi sdělil sáhodlouhé heslo, nebyl už v komunikaci žádný problém. Nehodlal však se svým bratrem ani s ostatními mluvit v Tonyho pokoji. Navíc usoudil, že si smrtelník zaslouží projevit alespoň malé uznání za to, že se skutečně vrátil. Dokázal mu tak víc, než si Tony vůbec uvědomoval – nejen, že prokázal svou důvěryhodnost, ale taktéž tím potvrdil mnohem dříve to, co mu později řekl do očí. Skutečně k němu musel něco pociťovat. A ačkoliv ho to na jednu stranu nesmírně děsilo, neboť v nitru Tonyho probouzející se city opětoval, zároveň však vnímal, jak mu okolo srdce taje zmrzlá krusta a tělo se zalévá příjemným pocitem, jenž mu způsoboval hřejivé teplo.

Předsevzetí, že už nikdy nikomu své srdce nevěnuje, aby se mu opět nevrátilo rozcupováno na malé kousky, viselo na chatrných nitkách a zdálo se mu, že čím urputněji se tomu bránil, tím jako by se jednotlivá vlákna trhala rychleji. To, že nad sebou v tomto ohledu ztrácí kontrolu, mu způsobovalo návaly nevolnosti. Připadal si slabý, protože najednou nebyl schopen potlačit to, co se mu dařilo tři sta let. S hořkostí si také uvědomoval, že na to měla vliv Tonyho neustálá společnost, ale už si nedokázal představit, že by s ním netrávil čas.

Jeho podvědomí jako by jednalo samo za sebe – zřejmě usoudilo, že je Stark vhodný společník. Inteligencí mu byl téměř roven, a když měl dobrý den, dokázal být nejen nesnesitelný, ale taktéž naprosto okouzlující a vtipný. Bezprostřední. Srdečný, chápavý. Namyšlený, egoistický... a taktéž zatraceně přitažlivý. Možná proto, že Loki sám sebe v ohledu vztahů zanedbával, drže si od všech co největší odstup, podvědomí jednalo za něj. Proto vyslalo své vzpomínky, aby zachránilo svého pána před osamělostí? Nebyl si jist, ale nebylo to podstatné. Stalo se to. A na něm teď bylo, aby Tonymu svým způsobem poděkoval.

Loki ho přivedl do části komplexu, která se výrazně nelišila od té, jíž Tony už znal. Všechny chodby se mu stály stejné, stále účelové, s množstvím dveří vedoucích kdovíkam. Rozhlížel se, pečlivě počítal odbočky, na kterých se proplétali, ale po nějaké době mu bylo jasné, že se v tom labyrintu chodeb prostě nevyzná. Pokud se bude muset vrátit sám, zůstane viset někde zaseknutý na křižovatce, což se mu příliš nelíbilo. Loki cestou nemluvil, udržoval kamenný výraz a neměnný, téměř vojenský rytmus rychlého pochodu, až mu Tony místy sotva stačil. Zdálo se, jako by smrtelníka kráčejícího s tabletem v ruce vedle sebe ani nevnímal, ale přesto o něm věděl celou dobu.

Vždy po pár krocích Tony cítil elektrizující jehličky okolo páteře a zhoupnutí podbřišku – to pokaždé, když se Loki nenápadně prsty dotkl jeho dlaně, snad aby se ujistil, že s ním drží krok a nekráčí sám. To nenápadné ujišťování se mu líbilo a sotva se držel, aby se přihlouple neculil, alespoň než došli do místnosti, která byla prázdná až na několik velkých obrazovek rozvěšených na zdi proti dveřím, na nichž mohli zahlédnout střídavé pohledy do různých částí komplexu. Těm dominovala jedna obrovská uprostřed, prozatím černá, pod níž byl dlouhý pult s počítačem a ovládacími panely, kterých tlačítka blikala povětšinou zelenou barvou. Sem tam bylo možné zahlédnout i oranžovou a Tony si domyslel, že by nechtěl zahlédnout červenou. Byl si jist, že by to znamenalo problém.

Loki ho nechal stát uprostřed, něco nacvakal v rychlém sledu na ovládacím pultu, využil Jarvise a sdělil mu heslo. O malý okamžik později už stál vedle Tonyho a hleděl do ztrhané tváře svého bratra. Překvapilo ho, že byl rozcuchaný, špinavý, s očima podlitýma krví. Neklidně polkl, avšak nedal na sobě znát nervozitu, jež ho pohltila. Něco bylo velmi špatně.

„Bratře, Anthony," ozval se Thor upjatě, „to vám to trvalo."

„Měli jsme nějaké potíže," začal vysvětlovat Tony, ale Loki ho gestem ruky zastavil.