Nepochopený (Ironfrost Czech) - DOKONČENO

18. kapitola

Tony zůstal zaraženě stát a srdce mu vynechalo několik úderů. V jeho geniální mysli proběhlo slušné množství vtipných, sarkastických a odzbrojujících odpovědí, ale něco mu říkalo, že by to asi nebylo úplně to pravé. Přesto se rozhodl hrát o čas a zkusit z něj dostat alespoň nějaké informace. Chtěl ho nechat mluvit, dokud nevymyslí, jak ho přesvědčit, že jej vlastně zabít vůbec nechce. Bylo mu jasné, že se ho bůh nemusí ani dotknout, aby ho připravil o život, což mu dávalo nespornou výhodu, i tak to nehodlal vzdát.

Několikrát otevřel a zavřel ústa, neschopen vyloudit zvuk z hrdla, až se mu konečně podařilo zašeptat jediné slovo. „Proč?“

„Co na tom záleží?“ odpověděl s jistou odevzdaností v hlasu.

„No, docela dost, nemyslíš?“ Prohrábl si vlasy a ztěžka dosedl na druhou židli. „Nezdá se ti, že bych měl znát důvod, proč mě chceš zabít?“ Situace se mu vůbec nelíbila a nerozuměl, co se Lokimu honilo v hlavě. Děsil se útoku bez varování.

„Jsi můj zajatec. Nemusím se ti zpovídat,“ zavrčel, ale postrádal svou obvyklou útočnost.

„A není to jedno? Stejně mě zabiješ, tak si předtím můžeme popovídat, ne?“ Vyloudil parodii svého neodolatelného úsměvu, s nímž se tentokrát tvářil, jako kdyby ho trápila bolest zubů. Loki neodpovídal, zdálo se, že jej ani nevnímal. Vypadal ztracen ve svých myšlenkách, proto se Tony rozhodl pokračovat. „Proč mě chceš zabít? Jen kvůli tomu, že jsem měl ty… sny?“

Nervózně si propletl prsty v klíně, ačkoliv spíše měl tendence vzít za ruku boha, jehož zamyšlený výraz se znovu vracel za chladnou masku. Neudělal to, neboť měl na paměti jeho poslední reakci a nehodlal přilévat do ohně, ale záblesky bolesti v zelených očích v něm opět probudily jisté pocity lítosti. A někde na samém konci vědomí si uvědomoval, že to nebyla jen lítost. Navíc mu bylo více než jasné, že pokud by jen slůvkem něco takového naznačil, Loki by ho zabil okamžitě. Dříve, než by se vůbec stihl nadechnout.

„V podstatě ano,“ souhlasil bůh hlasem prostým všech emocí. „Žádný smrtelník nemá nárok znát to, co jsi uzřel ve svých snech.“

„Bojíš se, protože znám tvé… nešťastné vzpomínky? Protože jsem viděl něco, co je tvoje slabost?“ ptal se tiše.

„Ano,“ přitakal stroze. Nemusel předstírat, že se jednalo o něco jiného než o strach. Mrtvý nedokáže hovořit.

„Tak mi ty vzpomínky vezmi. Sáhni mi do hlavy a -“ vyhrkl, ale druhý muž ho mávnutím ruky přerušil.  

„Radši bys byl mrtev, věř mi.“ Povytáhl obočí a upřel na něj své smaragdy. „Kdybych ti odstranil vzpomínky, zřejmě bys byl rád, pokud by se z tebe stal jen uslintaný idiot.“

„Já nechci umřít. Nemám v plánu o tom někomu říkat, můžeš mi věřit.“ Začal ztrácet pevnou půdu pod nohama a poprvé zauvažoval, že se mu asi nepodaří svou výřečností vsunout myšlenku, aby ho nechal naživu.

„Slibuji, že to nebude bolet,“ odpověděl nevzrušeně, ignoruje jeho slova.

Tony se roztřásl. Cítil, jak se jeho žaludek svírá a potlačil nutkání zvracet. Hrdlo mu vyprahlo a hmotně zatoužil po láhvi své oblíbené skotské. Zbývala mu už jen poslední možnost. „Vážně mě chceš zabít?“ Hlas se mu zachvěl.  

„Nechci. Ale udělám to.“

„Tak se chvíli nehýbej a nech udělat něco mě.“ Postavil se na nohy a ukázal prázdné dlaně. „Nemám zbraň. Chci se tě dotknout. Neshoď mě.“