Arizona

VIII.

V tak parném dni byla zásobovací dodávka opravdu skvělým místem pro ukrytí se před ostrým sluncem, které si hovělo na obloze a spalovalo celou zemi. Sophie svůj příděl pojídala pomalu a vychutnávala každé sousto mletého masa, protože tušila, že dalšího jídla se dočká nanejvýš zítra. Po těch několika dnech již stačila převzít, co se jídla týkalo, veškeré návyky od ostatních mužů. Kdykoliv měla jídlo navíc nebo něco nedojedla, naučila se zbytky schovávat na později. Svou tajnou skrýš si zřídila pod svým sedadlem v igelitovém sáčku, který zatím obsahoval jen bonbóny od Finna. Rozhodně se nemohla měřit s Rayovými zásobami. Konzervu fazolí by s hrstkou bonbónů netrumfla. Několikrát, co seděla ve stínu u pneumatiky náklaďáku, pomýšlela na to, jaké by to asi bylo, najít jeho tajnou skrýš. Předminulou noc ho zahlédla vytahovat fazole odněkud z místa spolujezdce, možná by nebylo těžké najít víc jídla. Byly to ale Rayovy zásoby a ona neměla právo mu cokoliv brát, když si dokázala představit, kolik práce mu muselo dát, aby je sehnal. Navíc mu byla stále hluboce vděčná za to, že se s ní rozdělil.

Někdy v průběhu poledne, kdy slunce vystoupalo přímo nad jejich hlavy a stíny zmizely, se Sophie přestěhovala pod vůz. Sledovala dění v táboře a občas si mírně schrupla. Ve vzduchu šel cítit nadcházející útok na město. Atmosféra boje se mezi vojáky nesla rychle. Nikde už nezahlédla hloučky smějících se mužů, všichni teď kolem ní bez povšimnutí procházeli s kamennými výrazy a obstarávali si potřebné věci u skupinky jiných zásobovacích vozů s municí a zbraněmi. Nejčastěji odtud nosili zásobníky, granáty a baterie. Našlo se však i pár jedinců, kteří si tak opatřovali náhradní součástky do aut či úplně nové zbraně. Ve velkém se rozdávaly mapy oblastí a ochranné brýle proti poletujícímu písku a prachu. Sophie musela uznat, že mužů se zarudlýma a oteklýma očima tu bylo opravdu požehnaně.

Několik minut pozorovala dokonce i poručíka Sanderse, jak obcházel své lidi a diskutoval se všemi seržanty. Klukům z Brava 1 nechal donést pár plátěných hadrů, aby mohli alespoň něčím ochránit zásobník na střešní střílně před poletujícím pískem a zabránit tak tomu, aby se dál zasekával.

Winston s Finnem se ihned pustili do práce a upevňovali látky na zásobník. Sanders si mezitím vzal Raye bokem. Několikrát si prohlížel jeho záda a hodně se mračil. Ray poté přes sebe raději přehodil svou vojenskou blůzu, ale kvůli Gibsonově kázání, aby nechal ránu dýchat, se nezapínal. Stejně jako Sophie nejspíš došel k názoru, že to Sanderse jen rozčiluje a bude lepší, když to zranění nebude mít na očích. Poručík byl muž, který věřil ve své lidi a dobře se o ně staral. To, že ho vyřadili z tak důležité akce bylo to nejhorší, čím mu mohli ublížit. Nejspíš se za Rayova zranění vinil sám a věřil, že kdyby své jednotce tu noc velel, mohlo se to bez toho obejít. Sophie by s ním souhlasila.

Když tak dál rozmýšlela, o čem asi mohou oba muži rozmlouvat, projela najednou táborem vlna ženského křiku. Veškerá činnost se v tu ránu pozastavila a někteří z vojáků instinktivně sáhli po zbrani, přestože uvnitř tábora panovala jakási bezpečná zóna. Centrem pozornosti se najednou stala skupinka vojáků eskortující skupinku civilních obyvatel čítající ženu, dva muže, dívku a chlapce. Žena křičela úplně stejně jako matka nad tělem svého umírajícího syna tehdy ve městě. Jeden z mužů kráčel s kamenným výrazem za svou manželkou a druhý, který se zdál s šedivými vousy a vráskami o mnoho let starší, se snažil něco vysvětlit vojákovi kráčejícímu vedle. Neustále mu před oči podstrkoval jakýsi kus skrčeného a špinavého papíru, který však voják přecházel pouhým přikývnutím. Dívku nesla na nosítkách dvojice mužů, z nichž jeden byl Gibson. Malý chlapec, asi sedmiletý, se držel matky za šaty a vyděšeně se rozhlížel po přihlížejících mužích.