Arizona

IX.

„Raymond James Clark."

„To jako vážně?"

„Naprosto."

Sophie stála opřená zády o nárazník jejich Humvee při jedné z malých přestávek při cestě do Bagdádu. Zatímco se Ray snažil vytlouct ze zásobníku na jejich střílně další písek, Sophie zaujala pozici se svým novým zápisníkem a snažila se z něho vypáčit pár citací pro svou diplomovou práci. Po několika minutách z něho sotva dokázala dostat jeho jméno. Bylo to náročnější, než si myslela. Zatímco se Finn a ostatní zbytek posádky šli trochu prospat do křoví, využila příležitosti, kdy by mohla být s Rayem o samotě a získat tak nějaký materiál.

„To zní jako nějaký hrabě," neodpustila si. „Já jsem prostě Sophie."

„O co ti vlastně jde, prostě Sophie?"

„Potřebuju, abys řekl něco ohromujícího. Nějaké vojenské moudro nebo tak."

Ray na chvíli vzhlédl od své práce a nadzvedl obočí. Čelo se mu lesklo potem, jak se už několik hodin smažil na přímém slunci navlečený ve své protichemické uniformě s ochrannou vestou a ověšený vysílačkou, zásobníky a zbraní. Sophie v tu chvíli neochotně uznala, že nejspíš nebyl ten pravý čas ho rozčilovat.

„Viděl jsem hada mrkat, koně blít v barvách francouzský trikolory, dokonce Saddáma, kterému prošly už mnohé hovadiny, ale člověka, který málem zemře při leteckém bombardování kvůli diplomce a následně v ní pokračuje i potom, to můj mozek stále odmítá zpracovat."

„To nejspíš nepoužiju," pověděla Sophie a začmárala si jeho začínající výrok na papíře. Pak na moment vzhlédla od zápisníku a zadívala se na seržanta věnujícího se nyní obvazování látky okolo zásobníku, aby tím ucpal všechny díry, kudy vnikal písek. Pod jeho očima se objevovaly dva nafialovělé kruhy a jeho oční víčka mírně opuchla. Pořádně nespal už téměř přes třicet hodin, možná teď opravdu nebyla vhodná chvíle na to, ho škádlit. Přesto si ale byla vědoma toho, že soukromé chvilky s ním už se taky nemusí dočkat.

„Jsi křesťan?" zeptala se ho najednou.

„Co to má proboha společného s tvojí prací?"

„Přišlo mi zajímavé zkusit zabrousit do tématiky křesťanů, kteří vstoupili do armády, a jak na ně působí zabíjení ostatních lidí. Takzvaná killologie."

Ray na ni pohlédl, jako kdyby se už dočista zbláznila. Pak se začal smát. Zavřel oči a tiše se pochechtával. Jeho smích byl nakažlivý. Navíc ho často neviděla upřímně pobaveného, proto ji najednou fascinovalo, jak příjemně jeho smích zněl. „To je tak neskutečně pitomé, že k tomu nemám co říct."

„Díky," smála se Sophie s ním. „Ale jak to máš teda s tím náboženstvím?"

„Haré Kršna, neslyšela jsi přece Finna?"

Když si Sophie vzpomněla na tu historku s knězem, plácla se zápisníkem do obličeje, aby neviděl její lachtaní smích a snažila se nezačít chrochtat.

„Až se dostaneme z armády, možná nám pak někdo vrátí mozek," zhodnotil situaci Ray.

„Mně ho možná vrátí po škole," dodala Sophie.

„Jsme banda blbečků uprostřed pouště, co se jen snaží najít zpátky svůj ztracený rozum."

„Měla jsem si ho vzít do Iráku s sebou," zamyslela se pobaveně Sophie.

„To bys pak nepotkala nás. Hrdé osvoboditele a válečníky východních zemí," prohlásil posměšně Ray.

Sophie se zazubila. „Připomeň mi, proč jsme vlastně oba odešli ze školy a dobrovolně se brodíme tímhle svinstvem?"