Arizona

XIII.

Když se Sophie probudila, první, co spatřila, byl vysoký strop staré haly. Pohodlí houpací sítě, na které si poměrně rychle zvykla, nyní nahradila tvrdá kovová postel se starou pružinovou matrací. Tu bolest v zádech a v šíji, kterou po probuzení ucítila, jí veškerou nevolnost naprosto vyhnalo z hlavy. Plácla sebou na záda a snažila se nenadávat.

Nacházela se v něčím kotci, ale nebyl to její. Byl dokola obestřený vojenskou plachtou, takže poskytoval nerušené soukromí. Odněkud slyšela Hannin přednášející tón, který používala vždy, když týmu prezentovala svůj plán na uskutečnění další mise.

Chtěla vstát a jít se taktické porady také zúčastnit, ale bolelo ji celé tělo. Na sobě měla stále Rayovo tričko, které jí bylo tak velké, že by se do něj vlezla i dvakrát. Pružný materiál, ze kterého bylo vyrobeno, ji však příjemně hřál a hladil po kůži.

Pomalu se posadila na postel a snažila se ztuhlé svalstvo ignorovat. V rohu kotce ležela na hromadě naskládaná změť oblečení, batohů, ochranných vest, bot, vodítek, psích postrojů, vysílaček a v neposlední řadě také laptop. A Sophie znala pouze jediného člověka, který měl takto nulový smysl pro pořádek.

S mírným úsměvem promnula v rukou Joliin oblíbený tahací uzel, který upřednostňovala víc než veškeré pískací kachny, mezi kterými tady Ray přežíval. Obrovské nutkání vzít do rukou také laptop ale raději zahnala do pozadí. Jistě by to poznal.

S povzdechem se postavila na nohy. Hlava se jí už netočila a krom bolavých zad z té hrůzostrašné postele se cítila naprosto v pořádku a plná sil. Položila Joliinu hračku zpět na hromadu Rayových věcí a vyšla ven.

Jak předpokládala, na opačné straně haly probíhala porada. Muži seděli jako obvykle rozestavění okolo dřevěných beden, které tady složily jako stůl, houpali se na židlích, pojídali energetické tyčinky a popíjeli kolu. Mezitím častovali Hannu, která stála před nimi s rukama v bok, nepěknými poznámkami.

„Na co se tu vlastně zahazujem?" rozčiloval se otevřeně David. Sophie ho ještě takového nikdy nezažila. Dokonce i ostatní vypadali pěkně naštvaně. Nechápala, co se děje.

Pohlédla na Raye, který zíral do prázdna a pravidelnými pohyby posílal Joliin gumový míček proti stěně, kde se odrážel a skákal mu zpátky přímo do dlaně. Fena seděla vedle jeho židle a velice zoufale míček sledovala.

„Raději bych teď mezi ně nechodil," ozval se jí za zády Joshuův hlas. Stál za posledním Rayovým kotcem a kouřil cigaretu.

Sophie se ještě naposled otočila, jen aby viděla Erika, jak převrací oči a pronáší pár hrubých poznámek.

„Co se stalo?" naléhala Sophie na Joshuu a zalezla i s ním do jeho kuřáckého zákrytu.

„Co se stalo s tebou?" chtěl však vědět Joshua.

Kdyby mu na to dokázala odpovědět, nejspíš by to i udělala, jenže nemohla. Sama to nechápala, což ji zároveň neskutečně děsilo.

„Hele, poslední dobou se mi zdá, že hodně pracuješ, málo jíš a nespíš skoro vůbec," odpověděl si nakonec sám.

Sophie pokrčila rameny. Možná to bylo ono, možná by měla jen od základů změnit životosprávu.

„Navíc se ti hojí ta ruka, měla bys odpočívat."

„Já vím," přiznala tiše.

Popotáhl znovu z cigarety a uspokojivě vyfoukl šedý dým. Sophii připomínal rodiče, který právě úspěšně domluvil své ratolesti. Mírně se nad tím pousmála.