Arizona

XI.

Necelou hodinu na to už Sophie postávala opět v okolí zdravotnického stanu, snažila se ignorovat výbuchy a střelbu z nedalekého města a sledovala, jak se vozidla Humvee systematický řadí k odjezdu. Na tvářích vojáků viděla jen samé úsměvy, které však nebyly natolik upřímné, aby v jejich nadšenou náladu opravdu věřila. V jádru jí přišli nepokojní, nervózní a impulzivní. Pocity nejistoty z nadcházející akce velice dobře schovávali za všudypřítomný šibeniční humor.

„Je to jen debilní Bagdád, přátelé," mával posměšně rukama muž s bledou jizvou přes celou tvář a snažil se tak povzbudit své mladší kolegy, „musíte být hlavně v pohodě. Mě, jak vidíte, nerozházel ani ruční granát."

Vyvolalo to tichou salvu smíchu a několik úšklebků. Všichni v doslechu si pozorně prohlédli zjizveného mariňáka, který se vesele na všechny zubil. I přes všechny vtipy, které za tu chvíli padly, nic z toho nedokázalo uklidnit napjatou atmosféru před bojem. Zvuky výbušnin a střelby se navíc ozývaly tak razantně, že byly pro všechny muže neustálou připomínkou toho, co je čeká.

Sophie si v tu chvíli nemohla pomoct a sjela pohledem k Humvee družstva Bravo 1 stojícího opodál. Winston na střeše nervózně svíral svůj granátomet Mark 19 a snažil se tvářit, že je všechno v pohodě. Lucas na zadním sedadle nic nepředstíral a na tváři mu nepokrytě hrála nervozita. Zato na předních sedadlech se vedla další z podivných diskuzí.

„Finne," převracel oči Ray, který si zrovna naposled kontroloval svou zbraň, „vážně na tyhle vaše vtípky moc nejsem. Pověz to raději Lucasovi, ať mu trochu zlepšíš náladu."

„Ale no tak," rozhazoval na to rukama Finn, „ještě ten o princezně Dianě a motorovém chladiči."

„Tvoje stupidní a morbidní vtipy mě nezajímají," odbyl ho seržant a dál se věnoval své práci.

„Je to jen černý humor," opravil ho Finn. „Navíc-."

„Cítíš to taky?" pohlédl na něho najednou tázavě Ray.

„Co??"

„Ten nezájem."

„Pleteš si pojmy s dojmy," zavrtěl s úšklebkem hlavou Finn a pokračoval ve své obhajobě. „Černý humor je deset dětí v jedné popelnici, morbidní je jedno dítě v deseti popelnicích. Dělám si tady snad srandu z něčeho takového?"

„Prostě už raději mlč."

Než si stačili všimnout, že je Sophie z povzdálí sleduje, raději se odporoučela zpět do stanu. Přestože chtěla se všemi strávit ještě co nejvíc času, neměla odvahu se Rayovi ukazovat před očima. Udělala něco, čeho teď hořce litovala a nebyla schopna čelit následkům. Sama svým citům doposud úplně nevěřila. Už nesčetněkrát se nechala pobláznit hned několika kluky na střední i na výšce. Co když tento stav přejde ihned, jakmile se dostane domů? Navíc ho s největší pravděpodobností už v životě neuvidí, proto teď hluboce litovala toho letmého polibku, po kterém mu všechny její sympatie musely být naprosto jasné. Přestože ihned na to odešla a nečekala na reakci, kdyby chtěl, mohl ji v táboře kdykoliv najít a to neudělal.

Sophie se unaveně svezla opět na jednu z dlouhých lavic pod stanem a promnula si dlaněmi obličej. Ray byl inteligentní, charakterní a mimo jiné hezký chlap. Zabouchla se jako nějaká hloupá středoškolačka, bylo jasné, že to za chvíli odezní. Jen jí bylo líto, že se kvůli tomu nemůže rozloučit s ostatními.

***

Odjezd jednotek se nakonec z nějakého pro ni nezištného důvodu odsunul o hodinu později. Což ji nepřekvapilo, takhle to prostě chodilo. O to nervózněji ale seděla ve stanu a úzkostlivě pozorovala malé digitální hodinky na jedné ze skříněk. Všechny roty postupně vypnuly motor, někteří muži si před odjezdem dali menšího šlofíka, někdo se odebral na toaletu, ostatní se jen tak potulovali okolo a zabíjeli čas.