Arizona

IX.

Po příjezdu zpět na statek daroval Mason Sophii klíč od jedné z maringotek, protože v té době ještě Ray ani Finn nebyli doma. Mason předpokládal, že to zapíchli v jedné z hospod, za což byl rád, protože alkohol dokázal Finnovi vždy rozvázat jazyk a pokud by to znamenalo, že by se někomu svěřil s tím, co se děje, pak by to vedlo k obrovskému pokroku.

„Chlapi ti nikdy nepřiznají, že jsou ve srabu," pověděl jí, než odešel plnit další povinnosti na statku, „a to je zatraceně na hovno."

O této větě Sophie přemýšlela nad šálkem čaje, který držela v prokřehlých rukou za chladného večera. Nedokázala jen tak sedět v maringotce a zírat do zdí, proto raději sebrala židli, deku a našla si své místo venku před dveřmi. Odtud měla výhled na příjezdovou cestu i silnici. A mezitím co Raye s Finnem očekávala, snažila se také přijít na to, jak splnit dohodu s Masonem.

Chlapi nikdy nepřiznají, že jsou ve srabu, zněla jí neustále v mysli Masonova slova, která na Raye Clarka pasovala až příliš přesně. Jediný moment, kdy sklopil hlavu, zažila jen ve Washingtonu na parkovišti, kdy jí předal Isabelinu pozvánku na svatbu. Od toho pohledu do jeho bezradného obličeje věděla, že možná nikdy nebyl až tak netečný vůči svému okolí, jak se mnohým zdálo.

Čas při přemýšlení nad tím, jak zase vrátit všem životy do normálu, utíkal jako voda. Na farmu postupně sedala tma, dokonce i Finnova babička přestala co hodinu vycházet na verandu a strkat prsty do hlíny s jasně červenými muškáty, aby se ujistila, zda mají dostatek vody. A navíc začínala být čím dál větší zima. Možná to bylo právě nízkou teplotou a možná jen také čirým zoufalstvím, když Sophie dospěla k názoru, že ať se budou snažit s Masonem jakkoliv, Ray Clark je pravděpodobně pošle do háje. Zdálo se skoro nemožné, že by něco dokázalo rozdělit jeho a námořní pěchotu. To zjištění bylo náhlé a poměrně tvrdé. Ray už byl ztracený dávno. Až příliš se oprostil od života tady.

Sophie si unaveně protřela dlaněmi obličej a snažila se sama sebe přesvědčit, že nemá pravdu. S těžkým srdcem si uvědomila, že jediná věc, kterou mohla udělat, bylo nenechat ho zmeškat alespoň sestřinu svatbu. Věděla, že by toho později litoval, a navíc se to zdála být jediná šance, jak se ještě trochu vrátit zpět a nenechat svou rodinu za sebou.

Pak tu ale taky byl Finn. Pro Finna ještě tak úplně pozdě nebylo. Než se však nad touto otázkou stačila vůbec zamyslet, na verandě se znenadání rozsvítilo a vchodové dveře se prudkým nárazem rozletěly. Zevnitř zaslechla Sophie vzrušené hlasy prarodičů Masonových a zděšeně vyskočila ze židle. Deku složila na opěradlo a zvědavě se vydala k nim. Stačila však udělat jen pár kroků a ze dveří se vyřítil Carl Mason, na sobě ledabyle připnutou košili, bundu a boty bez zavázaných tkaniček. V ruce křečovitě svíral klíče od auta a beze slov, skoro sprintem, letěl k opodál zaparkovanému starému pickupu.

„Masone!" vyrazila Sophie okamžitě za ním s podivným a velice nepříjemným pocitem v žaludku.

Dostihla ho až v momentě, kdy seděl za volantem a otáčel klíčky v zapalování. „Stalo se něco?"

„Ti dva debilové se stali," odvětil prkenným hlasem zastřeným starostí a vztekem zároveň.

Sophie bezmyšlenkovitě skočila za ním do auta těsně před tím, než se prudce rozjel z farmy pryč. Několik minut neměl potřebu cokoliv říct a Sophie odvahu se na něco konkrétního zeptat zřejmě nechala před jejich domem. Každopádně kdyby šlo o něco, co se jí netýkalo, poslal by ji z auta pryč, tím si byla téměř jistá. On ji ale nechal nastoupit, to situaci měnilo.

„Kam to jedeme?" zeptala se opatrně, když po několika dlouhých kilometrech před sebou na obzoru spatřili světla městečka.

„Na policejní stanici," odpověděl ledově.