Arizona

XIX.

Probudila se přesně ve chvíli, kdy jí nějaká neznámá a neuvěřitelně hlučná síla vrazila zvenčí do dveří pokoje. Instinktivně si přitáhla peřinu k bradě a zděšeným pohledem těkala černočernou tmou po místnosti.

Sama byla překvapená, že tak rychle usnula při tom všem, co se jí honilo hlavou. Nyní neměla nejmenší tušení, kolik by mohlo být hodin nebo jak dlouho už spala. Jedno jí ale bylo jasné, večírek s Chloe opustily tak brzy, že bylo jen otázkou času, kdy je někdo přijde vzbudit s tím, že párty ještě neskončila.

Zvědavě krčila čelo při všech těch pomalých a nemotorných zvucích, které se ozývaly od dveří. Skoro jako by se někdo s nulovou motorikou a obrovskou pravděpodobností neúspěchu pokoušel vzít za kliku a otevřít dveře. A když se posléze za dveřmi ozvalo tupé žuchnutí, neváhala vylézt z postele a jít se sama přesvědčit, komu dělá takový problém vejít dovnitř.

Jakmile na chodbu padlo světlo z Isabelina pokoje, zakryl si Finn oči rukama a s bolestivým šklebem se odvrátil

„Finne, co tady děláš?"

Finn se místo odpovědi vratce zvedl na nohy a zapřel se o dřevěné stěny. Když se pak úspěšně vřítil do pokoje, kde si hned na to skopl palec o postel a skončil zase na zemi, zdálo se, že se konečně dostal tam, kam chtěl. A taky bylo vidět, že to byl zatraceně náročný a dobrodružný úkol.

„Přišel jsem na to," zamumlal. „Přišel jsem na to, kde je problém."

Isabela se starostlivě zamračila a pohlédla na společensky znaveného Finna, jak se snaží značně povzbuzen alkoholem formulovat věty. Možná ho neměla nechat se takhle zřídit, očividně mu to moc neprospívalo.

„Měl by sis lehnout a vyspat se," doporučila mu.

Finn však na ni pohlédl a v očích se mu objevily zvláštní jiskřičky. „Ne, teď ne. Zrovna jsem na to přišel."

Isabela s rezignací usedla na svou postel naproti němu a povzdechla si. „Na co jsi přišel?"

Finn tleskl oběma rukama ve vzduchu a usmál se. „Myslím, že jsme vůbec neměli z těch stromů slézat. Měli jsme tam hezky zůstat a být opicema. Hele, a možná jsme vlastně ani neměli na ty stromy lézt, měli jsme zůstat v moři a být korýši." Jeho hlas zněl nadšeně a všechna slova drmolil poměrně rychle, takže musela Isabela napínat uši, aby všechno dobře pochytila. Ačkoliv se jí ale zdálo, že slyšela to, co měla slyšet, neměla nejmenší ponětí, o čem to Finn mluví.

„Měl by sis jít lehnout."

„Ne, ne, ne," přesvědčoval ji. „Mám pravdu. Ono to bylo všechno děsná chyba, tahle evoluce. Člověk vůbec neměl vzniknout, bylo by s tím míň práce a nenaštvalo by to tolik lidí. Já jsem totiž taky naštvanej. Nikdo se mě neptal, jestli chci být člověkem, protože kdyby jo, tak bych chtěl být radši právě tímhle korýšem. Když si to tak vezmeš, jediný, o co se takový korýš stará, je jídlo a rozmnožování, a to by mi úplně stačilo."

Isabela zůstala zticha a mračila se.

„Ale zase myslím, že když už teda jsem člověk, proč bych se nemoh chovat jako korýš," poznamenal Finn. „Ono na tom vlastně stejně nesejde, protože my tu od ničeho jinýho ani nejsme. Myslíš, že tu máme nějakej vyšší význam než korýši? Podle mě ani ne."

Pak váhavě vstal a zvedl do výšky ukazováček, jako by snad byl arcibiskupem na sněmu duchovního představenstva. Když se několikrát zakymácel a snažil se znovu nalézt rovnováhu, posadila ho Isabela raději zpátky na postel. Tam sebou plácl na záda a zahleděl se do stropu.