Arizona

XXI.

Připadalo jí, že už uběhly celé dny od toho, co uznala, že bude lepší počkat. Přitom to byla stěží hodina.

Seděla naproti němu a zírala do jeho unavené tváře. Několikrát ho přistihla, jak nechává bradu vyčerpáním spadnout na hruď, jen aby se vzápětí vzpamatoval a škubl s ní zpět nahoru. Rudá skvrna na jeho uniformě se s každou minutou zvětšovala, stejně jako Sophiina deprese. Nemohla nic dělat. Jen tady sedět a dívat se, jak z něj pomalu vyprchává život. Několik minut nazpátek se ho snažila přesvědčit, že bude na ránu alespoň tlačit, aby tolik nekrvácela, ale to jí okamžitě zatrhl. „Hoď se do klidu," pověděl jí a Sophii nezbylo nic jiného než doufat, že pokud by byla nějaká možnost, jak mu pomoct, řekl by jí o tom.

A tak stále čekala. Zírala na jeho sklopená víčka a mělký dech, na bledou pokožku a tu zatracenou rudou skvrnu. Čekal na smrt, šla si pro něj pomalu a vedla s ním dlouhý a vyčerpávající souboj. Sophie si mu sedla do klína, objala ho okolo ramen a začala ho pažemi zběsile třít. Snažila se ho zahřát, přestože se právě nacházeli uprostřed rozpálené pustiny.

„Nech toho," zamumlal. „Odpočiň si."

„Drž hubu," zavzlykala, když uslyšela ten chraplavý a smířený hlas.

Povzdechl si a mlčel.

Byla na něj naštvaná. Naštvaná za to, že za ní do toho auta vůbec lezl. Že už pomalu přestával bojovat. Zběsile zrychlila tempo a frustrovaně při tom lapala po dechu.

Rayovi znovu spadla hlava na hruď, jenže tentokrát už tam zůstala. Sophie zděšením vykřikla a vzala jeho tvář do dlaní. Okamžitě otevřel oči a překvapeně zamrkal.

„Tys omdlel!" obvinila ho.

„Neomdlel."

„Tys omdlel!" Začínala panikařit. „Rayi, ty nesmíš omdlít. Chápeš, že nesmíš?" Mírně mu zakývala hlavou, aby se trochu probral a pohlédla mu do očí. Díval se na ni a zdálo se, že formuluje něco na jazyku.

„Ale. Já. Neomdlívám," pověděl jí pomalu a na každé slovo kladl zvláštní důraz.

„Nemůžu se na to dívat, a přitom tady jen tak sedět," přiznala mu. „Kdy nás najdou?"

„Nevím," odpověděl. „Ale podívej, podej mi mou zbraň."

Po celou dobu, co mu ji předávala, se snažila přijít na to, co má za lubem. Že by se nakonec přece jen rozhodl jít něco dělat? A v tomhle stavu? Teď už bylo na všechno pozdě.

„Vidíš tu záklopku?" ukázal na jakousi část zbraně, kterou Sophie ani nevnímala. Místo pod ruce mu hleděla do tváře. Nedokázala z ní ale nic vyčíst.

„Jo," odpověděla.

„Tímhle ji odjistíš a pak jen stačí-."

„Říkala jsem ti, abys držel hubu!" Vytrhla mu zbraň z rukou a třískla s ní o zem vedle. „Nebudeš mi tu dělat přednášky o tom, jak se co používá, jako bys neměl být!"

Na jeho rtech zahrál smutný úsměv. „Tak promiň."

Zakryla si dlaní ústa, aby tím tlumila veškeré vzlyky, které se jí draly z hrdla. Žaludek se jí svíral a ona poprvé pocítila, co je to opravdová beznaděj. Ta emoce byla daleko silnější, než když slyšela kluky v Iráku ve vysílačce. Silnější, než když viděla, jak Finna nakládají do sanitky. A dokonce ani na ambasádě, když pomalu ale jistě měla pojít žízní a hladem, si nepřipadala tak zoufalá a bezmocná. Teprve když viděla Raye, vždy neohroženého, silného a klidného, jak nyní bez vůle dál jakkoliv bojovat o svůj život sedí opřený o zeď a snaží se neusnout, věděla, že pokud se mu něco stane, pravděpodobně už se přesto nikdy nedostane.