Arizona

Epilog

„Jsem připraven to slyšet."

Sophie si poposedla na židli a nervózním pohledem zatěkala z okna. Na chvíli se zaposlouchala do troubení aut, hlasů lidí venku a toho typického velkoměstského šumu. Ještě nikdy ji ten zvuk nedokázal tolik uklidnit.

„Chytli je v někde na jihu Texasu při jedné z těch pouličních demonstrací za přerušení ropných těžebních prací. Nevím proč, ale začali se tam všichni navzájem mlátit židlema a jim přišlo jako děsně dobrý nápad se přidat taky. Finn stačil utéct, ale Isabelu přistihli ještě s násadou od koštěte v ruce. Zatkli ji za výtržnictví."

„Ježíši."

Sophie si poposedla a odkašlala si. „Vzala si úvěr, zaplatila kauci, nastoupila do první prodejny Dunkin' Donuts a odmítá odtud odejít, dokud to nesplatí."

„Takže prodává koblihy."

„Přesně tak. A zdá se, že ji to baví." Sama nedokázala uvěřit tomu, jak se tady mohlo všechno tak šeredně zvrtnout.

„A co Finn?"

Pokrčila rameny. „Finn obhájil bakalářku a následně se nechal veřejně slyšet, že rektor univerzity je debil, načež zamítli veškeré jeho přihlášky do dalšího studia a s okamžitou platností ho vyrazili."

Na to nepřišla žádná odpověď.

„Otevřel si doma dílnu a opravuje ojeté Chevrolety. A prý mu to fakt jde," přiznala. Rozhlédla se po místnosti a její pohled sjel k podnosu s rozmačkaným kuřecím masem. „Hele, podívej, mohl by ses v tom přestat vrtat? Už teď je z toho pěkný hnus. Proč to musíš jíst lžičkou a nevezmeš si aspoň vidličku?"

Lžička třískla o talíř, jak ji Ray nechal provokativně spadnout a opřel se do objemného polštáře své postele. „Už zníš jako moje matka, kristepane!" Pak se znovu napřímil, až se gumová hadička napojená na jeho předloktí rozhoupala i s kapačkou zavěšenou na stojanu u postele. „Raymonde, odpočívej," imitoval hlas paní Clarkové, „Raymonde, pij hodně vody. Raymonde, používej příbor. Co je vám po tom, jak jím svoje jídlo?"

Sophie zadržovala smích a v tichosti vstala ze židle. Obešla jeho lůžko z druhé strany až k němu a prohrábla mu vlasy. „Začínáš být zase pěkně neurotický. Zapnu ti pohádku."

Neodpověděl, jen na ni zíral a vypadal, že má taky co dělat, aby se nerozesmál. Zdravou rukou si ji přitáhl za pas k sobě a naklonil se přes okraj, aby ji mohl políbit.

Ve vojenské nemocnici ve Washingtonu trávil už třetí týden a ten čtvrtý měl být propuštěn do domácí péče. Sophie už se nemohla dočkat, až mu ukáže, jak zařídila byt, přičemž z toho byla zároveň stejně tak nervózní kvůli těm dekorativním polštářkům, které jí zakázal koupit, ale přesto se jich teď celá hromada válela na pohovce.

Kvůli zraněné ruce mu byla vyhrazena roční rekonvalescence, po které se mohl rozhodnout, zda nastoupí zpátky do služby. Přestože si Sophie přála, aby to neudělal, byla smířená s tím, že do toho půjde znovu. Už teď na něm viděla, jak mu jeho tým a práce chybí. Celodenní polehávání v nemocnici mu dávalo zabrat víc, než týdenní trénink v dešti a bahně.

Jak už Sophie dávno předem odhadla, kulka doopravdy porušila tepnu, ale zároveň jí také bránila se vylít úplně a protrhat se na vícero místech. Svalstvo v té oblasti zůstávalo ještě stále slabé, tudíž nepřicházelo v úvahu, aby ruku jakkoliv zatěžoval. Ještě ve vrtulníku dostal okamžitou transfuzi od Scotta, se kterým sdílel stejnou krevní skupinu B+, a následně byl letecky převezen do jednoho z lékařských táborů. To všechno si však Sophie pamatovala jen mlhavě a podezřívala Davida, že jí, zrovna když tolik křičela a odmítala se od Raye hnout, píchnul sedativa.

Udála se spousta věcí od doby, co poprvé usedla do Rayova Humvee. Neměla zpětně žádný z takových těch pocitů, které člověka přesvědčují o boží všemohoucnosti. Ne, rozhodně nevěřila na osud. Nevěřila na žádný z těch žvástů, že jí něco bylo předurčeno. Věřila v cestu, širokou dálnici, která každých pár metrů ústila jinde, ale stejně nakonec někde končila. A právě teď, v nemocničním pokoji vedle člověka, kterého milovala, nedokázala zalitovat ani jedné odbočky, kterou zvolila, přestože mnohdy vedly tou nejhorší divočinou. 

Byli oba tady, s ranami na duši i na těle, ale byli. A že to všechno za to zatraceně stálo.

To, co se stalo v chatrči na břehu řeky Kábul v Afghánistánu, zůstalo tam. A v nejbližší době ani neměli v úmyslu nic z toho vytahovat na světlo. Na to bylo teď všechno až příliš perfektní.