Arizona

Epilog

„V dnešních brzkých ranních hodinách byl tiskovým mluvčím Ministerstva obrany vyhlášen stav v hlavním městě Íráku za bezpečně zajištěný. Invazní operace námořní pěchoty byla s plnou platností ukončena a situace se nyní přesouvá do fáze znovuobnovení tamní infrastruktury."

Reportérka se na pozadí hořících měst a tanků valících se přes pouště zářivě usmívala a s hrdostí se dmula za moderátorským stolem.

„Po dobu několika dnů probíhaly v centru a okolí Bagdádu líté boje a poslední vzbouřence se podařilo dopadnout ke včerejšímu večeru. V současné době se počty úmrtí amerických vojáků pohybují v řádu tisíců, většina se však už nyní vrací ke svým rodinám a příbuzným. V brzkých odpoledních hodinách nabídneme přímý přenos z projevu prezidenta v Bílém domě a spojeneckých zemí, proto zůstaňte i nadále s námi."

Reportérka opět roztáhla zuby do obrovského zářivého úsměvu. Obraz kamery se změnil a tentokrát ženu zabral z pravé strany. Ta se cvičeně otočila a spustila znovu.

„Američtí vojáci si na území Íráku protrpěli opravdu těžké chvíle. Počet raněných se již nyní zdá být opravdu vysoký. Analytici Sboru námořní pěchoty prozatím uvádí něco přes pět tisíc mužů, kteří jsou i nadále evakuováni do vojenských základen a po stabilizaci postupně převáženi na území Spojených států, kde je čeká jistě vlídné přivítání civilního obyvatelstva a jejich rodin. Celá Amerika projevuje hrdost nad těmito muži a jejich rodinami a je, a nadále bude, vděčná za všechno, co pro jejich bezpečí armáda podstoupila."

Obraz se posléze změnil ve střídající se kamerové záběry přímo z války a za zvuků písně Courtesy of the Red, White and Blue vzdával tak hold všem nasazeným vojákům a armádě Spojených států.

Záběry z bitevních polí se v plynulém sledu střídaly se záběry vrtulníků, pilotů, zdravotníků, stíhaček, tanků a všech možných dalších složek armády. V jednu chvíli se na obrazovce objevily i desítky námořních pěšáků seřazených v pozoru a zvedající holé pěsti do vzduchu za hlasitého vojenského pokřiku. Celá kompilace nabízela také pohled do zákopů pod nepřátelskou palbou či přestřelku v ulicích města. Několikrát ukazovala zdravotníky s nosítky, kteří uprostřed bitevního pole, neúnavně sprintovali se zraněnými kolegy k evakuujícím vrtulníkům. Írácké děti podávající ruku příslušníkům námořnictva. Vojáci rozdávající tamním obyvatelům pitnou vodu a humanitární dávky potravin. Svržení sochy Saddáma Husajna. Vojáci střílející z vozů Humvee na nepřátelské linie. Kolonu vojenského konvoje mířící v západu slunce dál do pouště. Ušpiněné a unavené muže hlídkující v zákopech. Střílení z ručních protitankových děl. Hejna letounů kroužících nad hlavním městem. Kouř a prach. Úplně poslední ale přišel na řadu záběr z kamery jednoho z vojenských uniformních záznamníků, na který Sophie celou tu dobu netrpělivě čekala. Obraz se upíral na zdevastovanou městskou část s polétavým prachem v okolí z nejspíš nedávno spadlé či rozbombardované budovy. Tu se ale najednou z hustého mraku vynořilo jedno z vozidel LAV a za ním další a další, postupně následovaly i transportéry Amtrac a za nimi Humvee přeplněná námořními pěšáky. Tísnili se po skupinkách ve vozidlech, na střechách, i na zadním nárazníku. Přestože na tyto muže všichni okolo stojící vojáci vzrušeně pokřikovali a nadšeně hvízdali, nikdo z projíždějících jim nevěnoval jediný pohled, každý z nich upíral zrak buď před sebe nebo do země. Všichni byli bledí, unavení a zakrvácení. Skoro jako by se právě vraceli ze své nejhorší noční můry. Když projelo poslední vozidlo Humvee, píseň na pozadí zrovna dokončovala svou pomalejší část. V přesně načasovanou dobu, zrovna když muzikanti udeřili do akordů kytary a zazpívali do mikrofonů „Cause we'll put a boot in your ass. It's the American way..." a pokračovali s odvážným tónem dál, se čtyři metry za posledním vozidlem vynořila skupinka deseti pěších vojáků. Zběsilým sprintem následovali kolonu vozů a v rukou stále křečovitě třímali své zbraně. Přesně v tu chvíli se Sophiino srdce zběsile rozbušilo. Vysokou postavu a držení těla Raye Clarka by poznala kdekoliv. Teď se však zuby nehty snažil udržet na nohou, které pod tak velkým běžeckým nátlakem neustále selhávaly. V jeho tváři panoval neprostupný kamenný výraz a zakrvácená uniforma dodávala jeho vzezření nádech čirého utrpení. Vedle něj se snažil držet tempo Finn, kterého poznala podle drobnější postavy. Několikrát zakopával o svoje vlastní nohy a celkově se trajektorie jeho běhu zdála být více vlnitá, než rovná. Úplně vepředu pak spatřila Winstona s vytřeštěnýma očima a propoceným obličejem, který se držel na nohou opravdu jen silou vůle. Posléze se mu však obrátily oči v sloup a on padl únavou bezvládně k zemi. Tam po něm pohotově chňapnul Ray a snažil se ho jednou rukou za neprůstřelnou vestu táhnout dál. Na jeho tváři bylo vidět neskutečné vypětí a zatnuté zuby poukazovaly na to, že se, stejně jako ostatní, snaží z posledních sil. Ve chvíli kdy probíhali okolo kameramana už jeho tělo postupně selhávalo, a i on se vyčerpáním hroutil k zemi, kde ho zase za ramena pobral zbytek běžících mužů. Celý záznam situace trval jen několik málo vteřin a na jeho konci, než stačil obraz vystřídat jiný záběr, Sophie popadla ovladač a televizi pozastavila.