Arizona

X.

Jízda ve zničeném autě se zdála Sophii nekonečná. Z Masonovic farmy na policejní stanici to trvalo normálně jen něco okolo hodiny, nazpátek za nynějších podmínek se cesta prodloužila na hodiny tři. Jakmile po té útrpné době, kterou z většiny oba promlčeli, Sophie konečně zastavila před terasou s naaranžovanými muškáty, za dveřmi v předsíni se okamžitě rozsvítilo světlo. V jejich zorném poli se posléze objevil Carl Mason, který tiše vyklouznul ze dveří a se založenýma rukama se opřel o zeď. Zkoumavě prohlížel auto a s mírně nadzdviženým obočím vrtěl hlavou.

„Možná by pomohlo, kdybys s ním promluvil," pověděl Carl Rayovi, přičemž pochopitelně tím někým myslel Finna, „po cestě si začal uvědomovat, že si teď delší dobu poleží. Dost ho to štve." Pronesl to tak neutrálním hlasem, až sama Sophie nedokázala odhadnout, zda je na Raye za to všechno jen pekelně naštvaný nebo po něm při nejbližší chvíli skočí a přiškrtí ho.

Ray na to, stejně jako na spoustu jiných věcí, nic neřekl. Jen pohlédl na Sophii, kterou Mason zadržel u dveří chycením za loket, a vešel dovnitř.

„Naše dohoda padá," pověděl jí Mason, „tohle naprosto mění situaci."

„Všímám si. Takže jsi vlastně rád, že se ti brácha malém zabil v autě, jo?"

Mason si hlasitě povzdechl. „Lepší pár naštíplých kostí, než kdyby ho postřelili někde v Iráku, to je ti doufám jasné."

Možná že jo. Možná by měla být prostě jen ráda za to, že věci dopadly tak, jak dopadly, přestože jí bylo proti srsti pomýšlet na tu bouračku s pocitem úlevy.

„Sedneme si na chvíli?" ukázal jí venkovní posezení, kde se poprvé setkala s jeho prarodiči. Ze všeho nejmíň se Sophii právě teď chtělo mluvit s Masonem, když Finn ležel někde uvnitř se zlomenou nohou. Zdálo se ale, že nakonec stejně nebude mít na výběr. V prvé řadě už u Finna seděl Ray a jeho přítomnosti se rozhodla teď co nejvíc vyhýbat, v té druhé neovládla zvědavost a chtěla si vyslechnout, co má Mason ještě na srdci.

„Jak bylo u Clarků?" zeptal se s šibalským úsměvem na tváři, načež se Sophie mírně zamračila. Prostě chtěl jen slyšet pár drbů. Zdálo se, že se zase tak úplně nezměnil.

„Co chceš slyšet?" odsekla mu jízlivě a chystala se odejít. Mason však zvedl ruce do vzduchu na znamení kapitulace a nechal úsměv spadnout.

„Hele, promiň," podrbal se nervózně ve vlasech a zakoulel očima, „chci vědět, jak moc špatný to tam je, že s tím má Clark takovej problém. Brácha je rád, že tu jsi, moje babička je ráda, že tu jsi, a já pro tebe z hluboké vděčnosti možná pomůžu Clarkovi."

Sophiino obočí nevědomky vyletělo nahoru. Nedokázala uvěřit vlastním uším. Po chvíli přemýšlivého mlčení však pokrčila rameny a spustila: „Asi to není něco, co bys dokázal pochopit. Ale můžeš se o to pokusit. Máte to úplně naopak."

„Poslouchám," opřel se pohodlně do proutěného křesla svého dědy a čekal.

„Rayův táta šéfuje nějaké velké firmě, podle mě stavební, protože takový dům, jaký mají Clarkovi musel mít na starost někdo, kdo rozumí svému oboru, prostě ten nejlepší. A ty nejlepší seženeš jen tehdy, když se znáš s někým, kdo jim šéfuje nebo jim šéfuješ sám. Tak si to alespoň představuju. Jak je to doopravdy, to netuším."

„Jasně, závěr je ale pořád stejný," mávnul rukou Mason, „mají prachů plnou prdel, přičemž se jim synáček raději válí někde v bahně na cvičišti, než aby pomáhal rodinnému byznysu. V čem je problém? Jestli si to chce vyměnit, tak s tím zas já problém nemám."