Arizona

XII.

Ráno se nezúčastnila tradiční rodinné snídaně a místo toho hned za úsvitu, když ještě celý dům spal, sedla do auta a rozjela se za Finnem. Rozhodně nestála o to, aby se jí kdokoliv na cokoliv vyptával.

Cestou ke kolejím velice zadumaně přemýšlela o tom, co hodlá Finnovi říct. Nemůže se jen tak dovolat někomu do Afghánistánu, kdy se mu zachce. A bylo zvláštní, že si to někdo jako on vlastně vůbec myslel.

Před budovou, kde několik hodin nazpátek parkovala, bylo poměrně rušno. Studenti se rozcházeli na přednášky, někteří za sebou táhli své nadité kufry a s krosnami na zádech mířili na nádraží a letiště. Isabele se po tom období, kdy ji nic jiného než studium nezajímalo, zastesklo. Kdyby mohla, hned by se vrátila v čase. Oproti tomu, co prožívala teď, byly nějaké státnice úplná hračka. Tehdy alespoň věděla, na čem je.

Když kráčela k hlavnímu vchodu studentských kolejí, zaváhala, jestli tady přece jen není trochu brzo. Bylo osm hodin ráno.

I ve vestibulu se to však hemžilo hlučnými studenty a Isabela silně pochybovala o tom, že ten humbuk Finnův citlivý spánek nenarušil. Za recepčním stolem místo protivné staré báby ze včerejška nyní seděla elegantně oblečená žena ve středních letech a oproti nabručené stařeně rozdávala úsměvy na všechny strany.

Finna Masona ke svému štěstí zahlédla stát v rohu vestibulu s informačními nástěnkami. Okolo něj postávali jeho přátelé, dokonce i Patrick z večera, kdy se potkali na schodech.

Když došla k nim, všichni zaraženě stáli v kruhu a v tichosti zírali na telefon ve Finnových rukou.

„Prostě tam zavolej, třeba to bude omyl," radil mu Patrick. „Nepsali by tady to číslo, kdyby bylo k ničemu."

Finn jen v tichosti zíral na displej a nereagoval.

„Co se děje?" vetřela se mezi jejich skupinku a pozorně si všechny prohlédla. Nic z toho, co viděla, jí však nedokázalo dát odpověď ani na jednu její otázku.

„Finn posílal přihlášku k dalšímu studiu," objasnil jí tiše Patrick, jako by snad nechtěl Finna rušit v zírání na telefon. „Jenže ho zatím nepřijali, i když měly být výsledky zrovna dneska a testy napsal docela dobře. Ve statusu pořád má, že je jeho přihláška v jednání. Tak chce volat na studijní oddělení."

„Proč tam nezajdeš osobně?" obrátila se Isabela na Finna. „Pamatuju si, když nechtěli Raye pustit ke státnicím nebo ho chtěli vyhodit, nikdy tam nevolal, ale chodil osobně. Vždycky říkal, že v telefonu jsou to velcí frajeři, ale jakmile na ně naběhneš do kanceláře, je s nimi úplně jiná řeč. A on asi bude vědět o čem mluví, když mu to tolik let procházelo."

Teprve tento návrh dokázal upoutat Finnovu pozornost. Zvedl hlavu od telefonu a zadíval se na Isabelu. Hmatatelně cítila, jak se mu v hlavě formuje plán.

Na tvářích jeho přátel se objevily velice ďábelské úsměvy. Jak rychle tento nápad navrhla, tak rychle se jí najednou přestával líbit.

„Běž tam na ně!" vykřikl povzbudivě Patrick a Isabela ho zpražila káravým pohledem. Přistoupila k Finnovi a položila mu ruku na rameno, aby upoutala jeho pozornost.

„Nemyslela jsem tím, abys tam přiletěl a obrátil všechno vzhůru nohama," upřesnila. „Jen bude lepší, když si s někým promluvíš."

Uznal to jako dobrý nápad a Isabele se ulevilo. Ještě aby tady tak zažehla nějakou studentskou rebelii.

***