Arizona

II.

Když se probudila, slunce už na ni tolik nesvítilo, po písku nebylo ani památky a rozžhavený asfalt též zmizel. Cítila se mnohem lépe a její mysl teď dokázala uvažovat v širších souvislostech. Při pohledu na levé zápěstí spatřila stále zavedenou infuzi a nad ní u krycí vojenské sítě zavěšený plastikový pytlík s čirou tekutinou napojený hadičkou přímo k jejímu zápěstí. Hlavu měla obvázanou a rány od odletujících střepin skla auta ošetřené. Opatrně se nadzvedla v loktech a rozhlédla se okolo. Před sluncem ji chránila vojenská maskovací síť zavěšená z jedné strany na terénním autě a z druhé upevněná dřevěným kůlem. Ona sama stále setrvávala na jednoduchých plátěných nosítkách podložených několika plechovými bednami s municí.

„Dobré ráno, sluníčko," pozdravil hrubým hlasem muž přicházející do stanu. Stejně jako jeho tři společníci, i on měl na sobě světle hnědou vojenskou uniformu, ochrannou vestu a vysílačku. Pátý voják se lišil jen zbraní, kterou držel v rukou a municí v pásech okolo vesty. Ochrannou přilbu měl pověšenou za opaskem.

„Jsem podplukovník Grant," pronesl teď už vážným hlasem muž, „podle hlášení údajně rozumíte anglicky. Máme na vás pár zásadních otázek."

„Ano," vydala ze sebe.

„Jak se jmenujete? Odkud jste? A co zatraceně děláte v první linii útoku na Irák?"

Tázaná se několikrát porozhlédla okolo sebe na všechny tváře, které jí teď visely na rtech a zvědavě čekaly na odpověď.

„Jsem Sophie Reyesová. Pocházím z Tucsonu v Arizoně. Studuji společenské vědy na univerzitě ve Washingtonu a tady jsem přijela sesbírat materiál na diplomovou práci."

Podplukovník Grant, stejně jako zbytek mužů, na ni zíral s nevěřícným výrazem. Chvíli bylo ticho, které však prolomil kolemjdoucí voják se samopalem, když se začal divoce řehtat. „To mě poser, Američanka z Arizony."

„Desátníku Masone," napomenul ho klidným hlasem jeden z mužů, „věnujte se laskavě své práci."

Muž na sedící ženu několikrát zamrkal a než zmizel za rohem dalšího stanu, zakřičel: „Hej, Arizono! A rozum nemáš odjakživa nebo jsi o něj přišla až na vysoké?"

„Poručíku Sandersi," obrátil se podplukovník na jednoho z mužů, který pokáral Masona, „navrhuji vám zvážit kárné napomenutí pro desátníka Masona."

„Souhlasím, pane," přikývl Sanders. Na první pohled šlo o velice mladého muže s milým výrazem v obličeji a klidnou povahou. Nicméně i Sophie poznala, že pokud na to přišlo, nebylo radno si s ním zahrávat.

„Tak tedy, slečno Reyesová," obrátil se k ženě opět podplukovník, „uvědomujete si vůbec, co za pitomost jste provedla?"

„Naprosto, pane," sklopila Sophie pohled k zemi. „Omlouvám se."

„Zatraceně, ženská," ulevil si, „víte vůbec, co by to bylo za skandál, kdyby se rozneslo, že jsme pustili bomby na příslušníka USA?! A navíc studenta! A ještě k tomu ženu! To by potom Saddám byl náš absolutně nejmenší problém oproti americkému bulváru. A co teprve feministky, do háje, ty by nás udolaly s tou svou propagandou o útlaku žen."

Nic na to neříkala. Tváří v tvář rozohněnému muži v uniformě jí naprosto vyschlo v ústech.

„Ale co by jim vlastně bylo do toho. Mohla byste být taky na cucky a věřte mi, že tady by se nikdo neobtěžoval sbírat a prověřovat mrtvoly od silnice!" Podplukovník teď už křičel a celý vztekem zrudnul. Jeho černý knír kontrastoval s červenou pokožkou a na čele se mu objevilo pár kapek potu. „Doufám, že vám ta debilní diplomka za to stála!! Jen si to představte, pánové," obrátil se ke svým kolegům, „průzkumný prapor a pověst celého námořnictva málem zničila jedna debilní diplomka! Jak je vůbec možné, že jste se dostala do válečné zóny? Ujišťuji vás, že to ústředí bude vyšetřovat a pokud se prokáže, že jste nelegálně prošla přes hranice, svou diplomku si můžete dopsat tak maximálně z vězení."