Arizona

XVIII.

Jakmile pancéřovaný vůz značky Hummer zastavil, atmosféra v jeho nákladním prostoru ještě víc zhoustla. Sophie zauvažovala, jak je celá situace neskutečně absurdní. Ještě pár týdnů nazpátek seděla na ambasádě, popíjela kafe, houpala nohama a organizovala přihlouplé turnaje v ping pongu. Nyní seděla v neprůstřelné vestě a přilbě uvnitř mohutného armádního vozu, který dokázal spolykat řidiče, spolujezdce a k tomu celý zásahový tým po zuby ozbrojených chlapů.

Teď tu však byla jen sama s Nielsem, který se neustále prohraboval v nějakých svých komunikačních udělátkách, která neustále bzučela a občas zachrastila jako špatně naladěné rádio. Nevypadal po čas celé jízdy vůbec nervózně, dokonce si občas něco zabroukal. Sophii svým klidem neuvěřitelně znervózňoval. Možná kdyby tady měla nějakou práci, utíkala by jí jízda rychleji a ona by neměla čas přemýšlet nad tím, že dnes může zemřít.

„Jde jen o to, aby tě bylo vidět nastupovat a aby si fakt mysleli, že tě převážíme jinam," vysvětlovala jí Hanna na včerejší poradě. „To je všechno, budete s Nielsem úplně mimo dění. Naprosto v bezpečí, a navíc v pancéřovaném autě."

„V žádném případě nikam nepojede," prohlásil naprosto pevně Ray, který se opíral o jednu z beden s vybavením a shlížel na osazenstvo u stolu jako nějaká šedá eminence, jejich noční můra. Od chvíle, co jim Hanna předložila plán, v němž figurovala i Sophie, neztratil se z jeho očí ten podivný, zlověstný lesk. Ačkoliv tím výjevem Sophii poměrně děsil, na někoho, jako byla Hanna Croopová, to nestačilo.

Při představě, že tam právě teď někde venku Ray je, vklíněný spolu s ostatními v té nejtenčí uličce, zaházený hromadou odpadků a tiše vyčkávající na svoji chvíli, ji zamrazilo. Byla ráda, že má Davidův tým na své straně. Postup měli opatřený ze všech stran, počítali s každou možnou proměnnou, která mohla nastat. Přestože jí mozek radil, že se nemá čeho bát, třásla se jako při zimnici. Měli přece výborný plán, který sama pomáhala dát dohromady. Když už nedokázala věřit nikomu jinému, mohla snad věřit trochu sobě.

„Přesně tak, Ericu," přikývla předchozího večera s potěšením Hanna, když viděla, že se její plán začíná zamlouvat i mužům, „vypustíme mezi lidi kachnu a budeme čekat, jestli se chytne. Jsem si ale jistá, že ano, protože tohle bude jejich první a nejspíš taky poslední možnost, jak se dostat z města. Určitě ji využijí."

„Je to moc o hubu," trval na svém Ray.

Přesně v tu chvíli se na něho ale ze své židle otočil David a velice tvrdě se na něj zamračil. „Už se taky trochu seber a dělej svou práci tak, jak máš. I Sophie dělá, co má, a nic se jí nestane. Jediné, co po tobě chci, aby ses tady přestal vztekat jako malý fracek a řekl mi na věc svůj nezaujatý názor, protože ten teď potřebujeme slyšet víc než to tvoje fňukání."

Jestli tohle všechno skončí dobře, David si bude jistě chtít vzít hodně dlouhou dovolenou: bude ležet na pláži, popíjet drinky, a hlavně se nebude bavit s žádnými lidmi, protože za celou dobu, co sloužil, pravděpodobně nezažil tak emocemi nacpanou atmosféru jako právě teď. Snažila se tomu zasmát, ale nějak jí to stále nešlo.

Pohlédla na Nielse, který se dál vrtal ve svých věcech a snažil se monitorovat všechny dostupné frekvence, aby v pravou chvíli mohl určit, zdá se blíží nějaké spojení, což by znamenalo příchod Rahimiho. Přestože chtěli na celou akci nejprve použít drony, které by spolehlivě určily, zda se jedná o jejich cíle a s kolika přesně mají co dočinění, kvůli náhlé ranní oblačnosti a snížené viditelnosti, raději Hanna nasadila Nielse, který mohl nepřátele včas identifikovat pomocí signálu.