Arizona

XVII.

Chata uprostřed lesa, kde k večeru dorazili, byla obrovská. Měla dvě patra a podle všeho vypadala navržená jako penzion či hotel, protože zdi lemovalo několik malých balkonů, což znamenalo jediné: soukromé pokoje.

Kromě klikaté pískové cesty, která ke stavbě vedla, se okolo nenacházelo nic kromě lesa z jedné strany a ohrady s dobytkem ze strany druhé. To se Isabele líbilo. Nikde nikdo.

Parkoviště tu nebylo žádné a auta, která dojela před nimi, parkovala po různu na okraji cesty, u lesa nebo na louce. Rozhodla se nechat mercedes ve vysoké trávě mezi jedním pick-upem a starou vitarou. Její auto mezi ostatními vzbuzovalo pozornost, a navíc vypadalo odložené za příkopem u cesty poměrně vtipně. Vsadila by se, že ho otec nikdy v trávě nenechal. Zatáhla ruční brzdu, aby jí neujelo. Celý terén, v němž se chata nacházela, byl totiž dost příkrý a svažitý.

Zhasla motor a pohlédla na Finna, který za celou dobu cesty nepromluvil ani slovo. Tvářil se neutrálně, takže ani z jeho obličeje nešlo nic vyčíst. Dokonce ani z tónu jeho hlasu, když se po chvíli otočil a řekl: „A nechceš tam radši hodit kvalt pro jistotu?"

Isabela v tichosti zařadila rychlost.

Atmosféra mezi nimi byla opravdu napjatá a zvláštní, proto beze slov raději vystoupila a vzala z kufru auta svou novou cestovní tašku s novým oblečením a veškerými věcmi potřebnými ke strávení víkendu na chatě.

Už když vystupovala z auta, upoutala na sebe pozornost poměrně početné skupinky mladých lidí, která nejspíš zevnitř zahlédla přijíždět nějaké drahé auto a byla zvědavá, kdo s ním přijel. Zírali na Isabelu po celou dobu, co vytahovala z kufru tašku, a byli z ticha. Teprve když vystoupil Finn, někdo z davu na něj zahvízdal přesně tím tónem, kteří muži vydávají, když vidí pěknou holku.

Jeden mladík se po chvíli z davu oddělil a se širokým úsměvem si to rázoval k nim. To už si stihl své věci vyndat i Finn. Stáli teď oba na příjezdové cestě, Isabela nervózní jako u státnic a Finn naopak mnohem víc uvolněný než před chvíli v autě.

„To mě poser, člověče!" chechtal se mladík, když k nim došel a poklepal Isabelino auto po kapotě. Pak uznalým pohledem přejel i ji a s širokým, významným úsměvem se obrátil k Finnovi. „Co to do háje je, Finne? Všichni jsme čekali, komu zavoláš, aby pro tebe dojel na vlak."

Na Finnovu odpověď se ale nečekalo, mladík přistoupil k Isabele a velice zdvořile se na ni pousmál. Měl poměrně mladé rysy a bystrý pohled. Isabele se zdálo, že musel snad kdysi dávno sportovat, paže měl silné, mrštné, stejně jako nohy. Jen to mírně vypouklé břicho svědčilo, že dobrá kondice byla již minulostí.

„Jakou milou společnost nám to vedeš?"

Finn si nervózně odkašlal a podrbal se za uchem. „To je Isabela."

„Krásné jméno," usmál se mladík. Isabele se zdálo, že se chystal představit, ale přerušil ho Finn dalším odkašláním.

„Rayova sestra," dodal, načež se mladíkova ústa protáhla do velkého písmena O. Chvíli zůstalo mezi trojicí tíživé ticho, kdy Isabela nevěděla, co se děje, ani co by měla v této situaci udělat. Nevěděla, co společného s tím má její bratr a co od toho všeho očekávat. Na chvíli zalitovala, že tu vůbec i jela. Ocitla se někde uprostřed hor mezi skupinkou úplně cizích lidí a už první seznamování se zdálo, že dopadne fiaskem.

Jako by se po chvíli mladík vzpamatoval, přestal na Isabelu užasle zírat, pleskl se do čela a natáhl k ní ruku. „Šmarjá, promiň. Tohle je fakt nátěr teda," zablekotal. „Já jsem Winston, moc mě těší."