Arizona

VII.

Následující tři dny Sophie většinou prospala. Ray už se v jejím pokoji neobjevil, tudíž pojala podezření, že tu přeci byl jen na skok a nyní už se se svou skupinou řítí někam pryč do těch nejodlehlejších oblastí, aby si tam mohl hrát na hrdinu.

Joshua za ní chodil každý den hned několikrát. Pokaždé se z ní na příkaz doktorů snažil vymámit její pocity a jestli ji po tom útoku netrápí něco, o čem by chtěla mluvit. Pokaždé mu odpověděla, že ne. Nevěděla, proč mu lže, zkrátka ji v tu chvíli nic jiného nenapadlo. Možná byla jen unavená a nechtěla se pitvat v něčem, na co chtěla zapomenout. 

Přes den jí bylo dobře, občas prohodila pár slov se zdravotními sestrami, a když nepřicházely ony, přicházel Joshua. Když nebyla o samotě, připadala si jako běžný a zcela normální pacient. Pomalu ale jistě jí na přecitlivělý žaludek předepisovali normální jídlo a její paže bolela méně a méně s každým novým dnem. Kulka prý jen mírně naštípla kost pažní, nicméně narušená svalovina už se hojila o poznání hůř. Podstoupila náročnou operaci, kde se pokoušeli narušenou tkáň znovu napojit, a po které ji ruku zafixovali do pevné dlahy. A tak nyní trávila čas se svou rukou ohnutou v pravém úhlu zachycenou ještě do trojcípého šátku. Konečně se jí splnil dětský sen a mohla nyní jíst bez ostudy veškeré jídlo jen polévkovou lžící. To se jí líbilo.

Horší už to bylo v noci, kdy zůstávala osamotě. Přestože se sama sobě smála, že je hloupá a paranoidní, nedokázala se ubránit reflexu nekontrolovat několikrát za noc dveře a celou místnost. Dokonce si nechala posunout lůžko pryč od dveří, protože kdyby se je někdo rozhodl prostřílet, byla by znovu na ráně. Chtěla také co nejdál od okna. V bezpečí se cítila jen mezi pevnými zdmi. Na mysli se jí také neustále vybavovala tvář Eddieho Cringela, díky čemuž v noci téměř nezamhouřila oka. Nejraději spala ve dne, kdy věděla, že má společnost a není sama.

Když už měla dost sil, dovolili jí dokonce procházet se po chodbách a dívat se z okna. Nesmírně ji překvapilo, když zjistila, že se nachází u moře. A když se na to posléze ptala Joshuy, kde to zatraceně jsou, když v Afghánistánu není moře, s úsměvem jí odpověděl, že je převezli do Kuwajtu, kde měla armáda USA lépe vybavené zdravotnické zařízení, a navíc tu sídlilo hodně úřadů a sem tam i taktické velení.

Někdy sedmý den od jejího probuzení v nemocnici, zrovna když seděli s Joshuou venku před nemocnicí na jedné ze starých oprýskaných laviček, pocítila Sophie náhlou touho po informacích. Doteď se k událostem toho dne, kdy proběhl útok na ambasádu, nechtěla vracet. Nyní si připadala připravená.

„Co se ten den vlastně stalo? Proč jsem tam zůstala jen já? Proč zemřel jen Eddie? Co chtěli?"

Na Joshuovi bylo vidět překvapení. Nejspíš už myslel, že se ho na to nikde nezeptá. „Doopravdy ti dokážu odpovědět jenom na jednu z těch otázek," pronesl omluvně, „a to, jak je možné, že jsi zůstala v celé budově sama."

Sophie sklopila pohled a povzdechla si. Jsi připravená to slyšet, pronesla si v duchu rázně. „Jak se to stalo?"

„Nevíme, kdo zaútočil, proč zaútočil a zatím se ani neví, co si odtud odnesl, jestli vůbec něco. Nevím, jak se stalo, že to schytal zrovna Eddie. Jeho skupina se po cvičení normálně odebrala do sprch a pak si šli odpočinout po hlídce. Možná si šel Eddie jen ven v nesprávný čas zakouřit, možná je slyšel, a tak vyšel ven, to se neví. Každopádně chtěli být tišší, proto ho nezastřelili, ale použili nůž. Že se něco děje jsme si všimli, až když jeden kluk z jeho hlídky narazil na jednoho z útočníků na chodbě. Naštěstí utekl a stihl zapnout alarm. Myslím, že nás doopravdy nechtěli zabít, skoro jako by čekali až se budova vyklidí, aby mohli začít."