Arizona

IV.

Jak se pomalu čas vlekl, skončila nakonec Sophie usazená v rohu obývacího pokoje na jedné z barových židlí a snažila se vymyslet, co dál. Zůstat tady celý víkend nepřicházelo v úvahu, už tento jeden večer jí dělal obrovské problémy. Navíc se v domě Clarkových schylovalo ke svatbě, což bude jistě znamenat spoustu plánování, stresů a zmatků. Nechtěla tady v tomto období překážet, obzvlášť když ani nikoho pořádně neznala a pokud byli všichni jako Jessica a George, nesnesitelně dokonalí nebo nesnesitelně protivní, pak si nebyla už vůbec jistá, zda by to dál zvládala.

V mnoha směrech jí seznámení s Jessicou odlehčilo na starostech. Zdálo se, že jí na Rayovi záleží a postará se o něj, stejně jako Isabela. Ostatně osob, kterým na něm záleželo tu bylo dostatek, ale pouze tyto dvě jaksi podvědomě a se zdravým rozumem tušily, co pro něj bude nejlepší. Z celého večírku ji na prvním místě znervózňovalo Rayovo překvapivé chování. Věděla přesně, že by se raději viděl pod nepřátelskou palbou než v tomto domě plném lidí. A právě proto jí přišlo až neskutečné, jak celou situaci zvládal, nenechal se vyprovokovat a zároveň byl ke všem v rámci možností zdvořilý. Možná že ho doopravdy ještě tolik neznala.

Další věcí k přemýšlení bylo rozhodně jeho oblečení. Sako. Ani ve snu by ji nenapadlo, že ho v něčem takovém někdy uvidí. Přestože bylo jeho oblečení vyžehlené, voňavé, vlasy čisté a učesané, nějak jí to celé nesedělo. Byla zvyklá na špinavou uniformu, ochrannou vestu, vysílačky, munici, sluchátka a zbraň v ruce. Místo vyleštěných mokasín to bývaly špinavé a propocené terénní boty, v nichž si smažil nohy za živa celou dlouhou dobu. Vlasy, které jí na frontě připadaly jako špinavý blond nyní svítily leskem a Sophie teprve dnes přišla na to, že je Ray měl opravdu čistě světlé a bez odstínů. Dokonce i obličej beze skvrn od bláta a polétavého písku jí přišel něčím jiný. A nebylo to jen čistotou. Chtěla zpátky svého špinavého Raye, ke kterému měla mnohem blíž než k tomu novému. Jeho dlouhá a elegantní chůze nyní zapadla do celé skládačky a pokud s uniformou tvořila vždy poněkud zvláštní pohled, k saku a společnosti se dokonale hodila. Možná měla Isabela pravdu, možná byla pro ni, průměrnou studentku, taková smetánka zkrátka moc.

Teď už byla naprosto a bezpodmínečně odhodlaná zmizet. Proletěla očima všechny hosty, aby našla Raye a rozloučila se s ním alespoň pohledem, když si všimla muže, se kterým právě mluvil. Se svou matkou měl Ray společné jen světlé vlasy a několik málo rysů. S tímto mužem si byli až nebezpečně podobní po všech ostatních stránkách. Sophie se zaujetím sledovala, jak takové setkání otce a syna probíhá. Dokonce když vytěsnila zvuky hovorů z okolí, dokázala je na těch pár metrů zaslechnout. Zdálo se, že už spolu nějakou dobu mluvili.

„...mohl bych to zařídit, přece jen jsem něco věnoval na univerzitní knihovnu, zítra tam zavolám a určitě se najde místo ještě v letošním semestru. O tom nepochybuji."

Ray byl zticha. Pohledem utkvíval někde v dáli, jako by svého otce ani nevnímal. Sophie však věděla, že si je významu jeho slov vědom až příliš dobře.

„Já už ale nechci studovat, tati," pověděl bezbarvě Ray a pohlédl mu do očí. Na obličeji staršího muže byl znát šok a také směsice vzteku.

„Co prosím?" zeptal se nechápavě. „A co hodláš potom jako dělat?"

Odpovědi se mu nedostalo. To ticho však bylo natolik výmluvné, že dávalo odpověď úplně na vše. Dokonce i Sophie se překvapeně napřímila na židli. Chtěl zůstat v armádě.

„Raymonde," vydechl otec a snažil se o klidný tón, poplácal syna po rameni a zadíval se mu do očí, „ty máš potenciál. A potenciálu se musí využít. Je to stejné jako když jezdíš s drahým autem po poli, absolutně tím nevyužíváš jeho přednosti. Víš přece, že po škole bych ti předal firmu."