Arizona

X.

Probudila se v zásobovacím voze mezi bednami s jídlem, nad ní se skláněl Rayův ledový výraz a kolem dokola poskakoval Gibson s obvazy. Chtěla vstát, ale Ray ji zadržel.

„Je vzhůru," řekl směrem ke zdravotníkovi. „Probrala se. Co teď?"

Gibson byl v momentě u nich a starostlivě se zadíval na Sophii. „Zašít se to musí," pokrčil rameny.

Ta slova Sophii úplně zděsila. „Co?"

Snažila se očima zašilhat směrem ke svému tělu, aby zjistila, co se jí stalo. Mimo to, že jí neskutečně třeštila hlava se teď k tomu navíc dozvídá, že je někde něco potřeba šít. Naštěstí už jí odlehlo v uších, a tak slyšela každé slovo naprosto přesně.

„Lež," přikázal jí Ray a zadíval se tázavě na Gibsona. Ten si poklekl k Sophii a s podmračeným výrazem ji prohlédl.

„Popáleniny jsme ošetřili," oznámil jí doktor. „Naštěstí nešlo o velká zranění, zahojí se snadno. Ale ten letící hrnec ti rozsekl kůži u klíční kosti a nedaří se nám ji udržet pohromadě."

„Kde je Finn? Co se stalo?"

Ray otráveně přimhouřil oči. „Hrnec pod vaším espressem bouchnul jako sedmička granátomet. Finn má jen trochu přiškvařený ksicht, je bez obočí a prozatím neslyší na jedno ucho."

„Díkybohu," oddychla si Sophie.

„A teď," pokračoval dál Ray vztekle, „jsme už na sedmém stanovišti za tuto noc, protože ten výbuch zmobilizoval nepřátelské jednotky s tanky a RPG pancéřovkami, takže si tu už šest hodin hrajeme na schovku s republikánskou gardou. Neustále měníme pozice. Chlapi jsou unavení. Dochází baterky do nočního vidění. A všichni obrací svůj hněv na mě, protože to debilové z mého týmu se rozhodli uvařit si kafe nad plastickou trhavinou."

„Omlouvám se, netušila jsem..."

„Mohlo vás to klidně usmažit za živa," skočil jí do řeči. „Byla jsi šest hodin mimo, zatraceně. Dost jsi nás vyděsila."

„Promiň, Rayi." Cítila se špatně, že svou hloupostí vystavovala všechny nebezpečí a přidělávala mu starosti.

„Finn a zapalovač rovná se průšvih," řekl už o poznání jemněji, „slib mi, že si to budeš pamatovat."

„Nadosmrti," slíbila a pokusila se o mírný úsměv.

Jejich oční kontakt přerušil až Gibson, který si netrpělivě přešlápl z nohy na nohu, až staré desky v podlaze nákladního vozu zapraštěly. „Nechci vás dva rušit, ale potřebujeme to sešít."

Ray na ni znovu pohlédl. „Dobře, konec srandy. Věc se má tak, že nemáme morfium ani nic k uspání. Naše síly a zásobovací vozy se musely rozptýlit a poslední zásoby jsme museli nacpat do Finna, když se mu sešívalo roztržené a popálené obočí. Bohužel pro tebe jsme se dlouho vyhýbali svlečení tvé blůzy, takže se na tu ránu přišlo, až co jsme všechny látky aplikovali na něj."

Teprve teď si Sophie zděšeně uvědomila, že tu před nimi leží jen v kalhotách a podprsence.

„Nikdo se o nic nepokoušel," ujistil ji okamžitě, jako by věděl, na co myslí. Nic z toho ji však dostatečně neuklidnilo a začala se nepříjemně pod jejich pohledy vrtět.

„Co to tedy pro mě znamená?" obrátila po chvíli hovor zpět k původnímu tématu.

„Musíme to zašít za plného vědomí," pověděl Gibson.

„Ne," vyjekla zděšeně, „ne, to v žádném případě nezvládnu. Třeba to sroste nějak časem samo, co? Ne snad?"

Ray na ni s lítostivým úsměvem pohlédl a zavrtěl hlavou. „Bude to tak lepší. Mohlo by se to zanítit," řekl. „Já si ty záda taky nechal šít za plného vědomí. Nic na tom není. Jen na to nesmíš myslet, rozumíš? Zvládneš to hravě, je to jen malá ranka."