Hunger games in real life. ~FF- Marcus and Martinus~ DOKONČENO

-2-

Z minulého dílu
„Em to jsem já" řekl....
Nová část
     Marcus, ale já neslyšela jen jednoho člověka, tak jak to že je tu teď sám. „Ty jsi tu sám?" Zeptala jsem se a on se začal ohlížet. „Nejsem" odpověděl jednoduše. „Tak s kým tu jsi? Se svým prdem? Nebo s imaginárním kamarádem? To se nepočítá Macu... nemáš horečku?" Řekla jsem se smíchem. No smích mě přešel, když jsem uslyšela křupnout větvičku za mnou, hned jsem si myslela, že na mě přišli strážci.
    Opět už byl můj luk v ruce a namířený přímo k místu. „Bože uklidni se" řekl Martinus. „Brácha to nedělej, už jsi mohl bejt mrtvej" skočil mi do řeči Marcus. „Co ten tu dělá?!" Zeptala jsem se. „Víš, my se přišli rozloučit, je velká pravděpodobnost" přerušil svou větu „velká pravděpodobnost, že tě vylosují, nebo že vylosují někoho z nás" řekl trochu se smutkem Mac. „To je každý rok a on tu nikdy za mnou nebyl, tak co tu teď dělá" naštvaně jsem ze sebe vypustila tuto větu. „Přišel jsem se omluvit" odpověděl rychle a smutně. „Po sedmi letech? No tleskám, wauuu Martinus se mi konečně přišel omluvit, asi bych mu měla padnout pod nohy." Vypustila jsem. Oba měli divné výrazy.
„No nic já už jdu, tady už nebudu ani minutu." Dopověděla jsem, to co jsem načala. „Né prosím nechoď, chci tu být s tebou" skoro vzlykl Mac. „S tebou bych tu byla," přerušila jsem to a ukázala lukem na jeho mladší dvojče. „Ale s ním ne" dokončila jsem a začala odcházet.
   Po chvíli mě někdo doběhl. „Macu nech mě být prosím." Skoro jsem vzlykla, protože se mi vrátili vzpomínky. „Nejsem Mac" řekl a já hned začala odcházet, ale to by mě nemohl chytit za zápěstí. „Prosím, jen se ti omluvím a pak klidně půjdu, jestli chceš"
„Chci, aby jsi šel hned" přerušila jsem ho. „Prosím" udělal ty neodolatelný psí očka. Nic jsem neřekla a otočila se zpátky směr Mac.
   Sedla jsem si na pařez a čekala. „Em, chci abys věděla, že jestli půjdeš do arény, věřím ti, ty to vyhraješ, máš na to" řekl s úsměvem. „Hry nemají vítěze a ty to moc dobře víš. Je tu jen přeživší, který i potom moc lehký život nemá." Už jsem skoro brečela.
„Hele promiňte, že měním téma, ale Emily rád bych se ti omluvil. Prosím odpusť mi to" řekl a poškrábal se na zátylku. „To ti jako mám odpustit jen tak. To že jsi řekl, že můj a tvůj otec zemřeli jenom kvůli mně?! To ti mám jen tak odpustit. Sice nám bylo osm, ale i tak se mě to dotklo." Podotkla jsem. „Emily já vím, byl jsem a taky jsem deb*l, ale bylo toho na mě moc." Už byl na pokraji slz. „Jo a na mě snad ne? Matka se po tom všem zhroutila, nechala na mě funkci živit celou rodinu, musela jsem se starat o sestru. Musela jsem si brát ty pos*aný oblázky, kvůli kterým se každý rok bojím ještě víc, že mě vyberou. Ale na tebe toho bylo moc." Už jsem řvala a byla zase na odchodu, ale neodešla jsem. „Moc mě to mrzí, celejch těch sedm let mě to žralo." Brečel. Počkat coo??? Emily ty jsi kr*va on brečí, kvůli tobě. Ozvalo se moje svědomí. „Dobře, ale jen když řekneš, že za to že umřeli v tom debilním dole nemůžu." „Nemůžeš za to, za všechno může kapitol, kdyby tam neposlali vznášedla, žádnej z těch 30můžů by neumřel. Může třeba i za to, že se bojím, že zítra o jednoho z vás příjdu, nebo možná o oba pokud mě vyberou." Řekl a už znova skoro brečel. „Martinusi, pokud tě vyberou, což se nestane, dokázal bys vyhrát, vím to, znám vás, sice jsi tady sedm let nebyl, ale i tak to umíš. Já člověka zabít nedokážu a ani to dokázat nechci." Nad posledníma slovama jsem se rozbrečela. Martinus si mě stáhl na něj. Brečela jsem mu do trika, ale jemu to asi nevadilo, ještě si mě přitáhl blíž a objal mě. „Tohle mi chybělo." Řekl a já se divila tomu co právě řekl.

Taaak🤔 tady bych to utla☺️ať se máte na co těšit na další🙄❤️ lovuju vás všechny❤️❤️ co asi bude dál🤷🏻‍♀️nechte se překvapit😂❤️

Natt🍀💫