Hunger games in real life. ~FF- Marcus and Martinus~ DOKONČENO

-19-

   Probudila jsem se, ale nedošlo mi, že u mě dnes spal ten blonďáček, takže když jsem se chtěla otočit, on mi to nedovolil. Když jsem se na něj otočila, usmíval se, i přes to byli jeho čokoládové oči zavřené.
    „Ještě chvíli prosím" špitl směrem ke mně a nepřestával se culit, oči byli ale dtále zavřené. Vlasy měl spadané do obličeje, byl tak roztomilý.
    „Musíme vstávat, za hodinu je snídaně." Usmála jsem se na něj, i když to nemohl vidět.
    „Správně, až za hodinu." Uculil se, otevřel oči a přitáhl si mě zpátky k němu. „Tak a takhle zůstaň." Dopověděl.
    „Ale já pak nebudu stíhat." Ušklíbla jsem se na něj.
    „Prosimtě. Na snídani půjdeš takhle a o zbytek se postaraj vizážisté. Zůstaň tu se mnou aspoň chviličku. Prosím." Ohrnul spodní ret, jako to dělají malé děti. Vyhověla jsem mu, lehla jsem si k němu, on si mě přitáhl do obětí a začal mi prsty projíždět skrz vlasy. Nad jeho gestem jsem jen spokojeně zavrněla.
     Ležíme tu už tak 30minut, beze slova, furt stejně, ale mně to nevadilo, spíše se mi to líbilo. Bylo to tak úžasný, v tu chvíli jsem si přišla, jako kdyby jsme byli jen mi dva v úplně jiné době, v době bez her a v době kdy není svět tak krutý.
    „Zlatíčka, možná se vám to takhle líbí, ale musíte vstávat." Přišla k nám do pokoje bez klepání Kate, pozor nebyla opilá a byla taková. Jiná? Taková hodná.
    „Nojo, vždyť jo už jdem..." Prskl Tinus. Pak opustil postel, čímž mě ovalila vlna chladna, poté jsem ale postel musela opustit taky. Směřovala jsem na snídani, kde jsem si plánovala dát jen něco lehkého.

   Jsem už nějakou chvíli v péči Carla, už jsem se se všemi rozloučila, toto je možná mých posledních 20minut života. „Hlavně z toho podstavce neslez moc brzy." Připomněl mi Carl.
     Když mi na mikinu dával lehkou bundu, ukázal mi tajnou část, do které schoval mou brož s reprodrozdem, jako měla Katniss. „Pamatuj, nebuď jejich postavičkou, hraj svou hru. Už jedině ty dokážeš změnit a pobouřit lidi v krajích." Šeptl, jelikož jsou často všude kamery. Kývla jsem mu.
     „Je tě škoda, takhle mladé dítě by nemělo být v hrách a bojovat o svůj život." Byl to asi první člověk, na kterém byla vidět lítost, jinak vám tady spíše gratulovali. Nechápu proč mi gratulují k tomu, že jdu na smrt.
    Mezitím přišla jedna z žen, které taky určují jak to v hrách bude a píchla mi GPS čip, díky kterému mě celé hry budou pozorovat, takže když se jim nebude líbit má poloha, vymyslí jakýkoliv způsob, abych polohu musela změnit, i kdybych měla zemřít.

„Ale pamatuj, kdybych mohl sázet, sázím na tebe. Ty moje Katniss."  Toto byla carlova poslední slova, která jsem zaslechla již v zavřeném tubusu.

Ahojky♥️
Promiňte, vím je to celkem krátký, ale slibuju, že po tomhle týdnu se budu snažit psát víc. Jelikož tenhle týden mi ještě stále jde hodně o známky...

Doufám, že se aspoň tato krátká kapitola líbila♥️

Naty🔒
🚀Jeg elsker deg🚀