Když se před několika lety točilo Hunger games, nikdo netušil, že se jednoho dne Hladové hry doopravdy uskuteční. Už se bude odehrávat několikátý ročník Hladových her, kterým vás bude provázet tato kniha.
Kniha inspirována filmem i knihou Hunger gam...
Když už byl před pódiem, podíval se na mě a trochu se usmál, ale hned po té mu úsměv opadl zpět na neutrální výraz. Vyšel schody a čekal, co řekne Cetkie. „Tak děti, tvé jméno známe." řekla a ukázala na mne. „Ty jsi tedy Emily Whitehill. Ale tvé jméno neznám." Dopověděla. „Jsem Martinus... Martinus Gunnarsen" odpověděl na její otázku. Jeho pohled opět spadl na mě. „Toto jsou noví splátci pro letošní hladové hry. A mně nezbývá nic jiného, než vám popřát, úspěšné hladové hry a ať vás vždy provází štěstěna." Ukončila svůj proslov, který je každý rok stejný, Cetkie. Poté pokaždé příjde potlesk, dnes se však nedostavil, místo potlesku pár jedinců zvedlo 3 prsty- ukazováček, prostředníček a prsteníček, které nejdřív políbili, jako náznak soucitu. K jedincům se po chvíli přidali všichni. Byla jsem ohromená, toto jsou první hry, při kterých toto prošlo, vždy to bylo brané nejen jako náznak soucitu, ale také to mohlo být brané jako vzpoura. Nakonec nás Cetkie vzala dovnitř do budovy soudu, kde se později mám rozloučit s rodinou a přáteli. Musím Marcuse požádat o to, aby se postaral o mou rodinu, až budu v aréně a zemřu. Čekám tu už nějakou chvíli v jedné z místností, najednou se oteřou dveře a v nich stojí matka se sestrou, sestra plaká a na mámě je také vidět značný smutek. Hned jsem je objala. „Prim, neber si od nich oblázky. Marcus se o vás postará. Hlavně jim nevěř, nevěř kapitolu. Pokud tam zemřu netruchli, každý věděl, že tam jednou půjdu." Můj proslov doprovázel smutek. „Emily ty máš na to. Můžeš hry vyhrát. Ty to dokážeš, věřím ti." Při jejích slovech mi podávala malou zlatou brož s Reprodrozdem(pták) „Tohle je pro tebe, pro štěstí." Rozbrečela se. Přesunula jsem se k mámě. „Mami, pokud zemřu, nesmíš se zhroutit, né jako při otcově smrti, já to bez tebe přežila, ale Prim je jiná, potřebuje matku. Neberte si od nich nic. Marcus vám bude dávat maso a potřebné věci, na tom se domluvíme." Už jsem svůj neutrální výraz moc neudržela. Na toto jen kývla a já jí utřela slzy. Objali jsme se, poté přišel jeden z dozorců a mámu se sestrou doprovodil ven. Do pokeje vešel Marcus. „Macu, naše dohoda platí že?" Kývl hlavou na náznak souhlasu. „Postarej se o ně dobře prosím. Budeš mi moc chybět. Ani ty nesmíš nad mou smrtí truchlit. Věděl jsi, že sem půjdu, možná jsi nemohl vědět, že to bude teď, ale muselo ti to dojít." Už jsem se neudržela a rozbrečela se. Marcus popošel blíž, objal mne. „Em, neboj postarám se o ně. Ty to vyhraješ. Máš na to, viděl jsem tě lovit několikrát" „Jo ale zvířata, né lidi" přerušila jsem ho. „Někdy jsou lidi větší zvířata, než zvířata. Třeba v tomto případě, kdo by se díval na to, jak se děti mezi sebou zabíjí jen pro to, aby přežili." Objala jsem ho, položila si hlavu na jeho rameno a jen tak se nechala uklidňovat jeho přítomností. „Víš musím ti něco říct, než odejdeš."„Povídej jsem jedno velký ucho"„Víš......"
Ahojky lidičky❤️ Po dlouhé době kapitola😅 nebudu tu psát výmluvy atd. Prostě stačí sedm slov- Jsem lína a ležím si za tím😂😂 dofám, že se kapitola líbí❤️
Jinak chtěla bych moc poděkovat😍
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
