Hunger games in real life. ~FF- Marcus and Martinus~ DOKONČENO

-3-

Z předešlého dílu:
Martinus si mě stáhl na něj. Brečela jsem mu do trika, ale jemu to asi nevadilo, ještě si mě přitáhl blíž a objal mě. „Tohle mi chybělo." Řekl a já se divila tomu co právě řekl.
Nový díl:
Ještě chvíli jsme tam takhle seděli, ale když si Martinus všiml, že tu jeho bratr není, využil situace. „Ještě jednou se omlouvám, moc mě to mrzí" šeptl.
„Hele Tinusi, chtěla bych tě o něco poprosit." Povzdechla jsem si. „Ale je to stejně jedno, tohle po tobě chtít nemůžu." Vydechla jsem. Usmál se. „Čemu se tlemíš??" Zeptala jsem se. „Právě jsi mi řekla Tinusi." Jen jsem se usmála. Povídej, udělám co budu moct." Řekl. „Nemůžu, to po tobě chtít." Šeptla jsem. „Nemůžu po tobě chtít, aby jsi šel do arény místo svého bratra." Dopověděla jsem to. „Hele Em, šel bych tam i kdyby jsi mě nepožádala, on se o rodinu dokáže postarat. Pokud bych zůstal doma já a on ne, nevím jestli by jsme přežili. Přece jen jsem sedm let nelovil. Ale zajímalo by mě proč nechceš, aby tam šel?" Svůj monolog dokončil otázkou. „Dobře, nechci, aby tam šel, protože pokud by mě taky vybrali, nebo by vybrali mojí sestru, místo které bych se přihlásila, takže bych tam tak i tak šla, on by se dokázal postarat i o mojí sestru s mámou. Neříkám, že ty ne, ale po tom incidentu s tátou, máma moc lidem nevěří a Marcus její důvěru má." Dokončila jsem to. On si mě jen přivinul zpět do obětí.
„Koukám, že je vše, jak má být." Usmál se Mac, který odněkud přišel. My se také usmáli. „Hele kolikrát že je tvoje jméno v osudí? Osmnáctkrát ne?" Nad tím jsem jen hlasitě polkla. Tinus byl docela vyděšenej, když to číslo slyšel. „Dvacet-čtyřikrát." Řekla jsem skoro s brekem. Jenom abych vám to objasnila. Každé dítě, každým rokem od 12-ti let, je začleněno do losování. Každý rok má dítě jednou jméno v osudí navíc. Ale pak jsou tu děti jako já, kteří si brali oblázky(přídavek obilí a dalších potřebných věcí), aby uživili rodinu, a proto jim jména v osudí přibývají.
„Co-Cože? Vždyť před zimou to bylo osmnáckrát?" „Macu, zima nebyla na lov vůbec dobrá, a tak jsem si musela vzít další oblázky" už jsem znovu břečela. Emily to jsi vážně taková citlivka? Ozvalo se moje svědomí. Tinus neváhal a stáhl si mě zpět do objetí, bylo tak procítěné, plné lítosti, soucitu a lásky. Lásky cože? Moje svědomí prostě nedá pokoj.
   Po chvíli jsem řekla, že musím jít, už jsem tady asi 4hodiny, oba Gunnarseni šli už taky. Šli jsme lesem, k našim schovkám luků a šípů, když jsme slyšeli, jak letí kapitolské vznášedlo. „Asi přiletěla naše oblíbená Cetkie(ano zase stejné jako v Hg)" řekla jsem. Nad tím se oba jen zasmáli. Cetkie každý rok losovala děti do her, nejdříve se Cetkie nejmenovala Cetkie, ale jmenovala se Alis, jelikož jí ale kapitol nařídil změnu jména, musela ho změnit, jak odporné.
   Když jsme došli k plotu, šla jsem poslední, ale něco mi tu nehrálo. Martinus šel první a v závěsu za ním, šel jeho bratr. „Macu, Tinusi stůjte." Skoro jsem na ně zakřičela, když jsme byli už u plotu a oni ho chtěli podlézt. „Proč? Zeptal se Mac. „Protože....

Ahuuuj❤️
Je tu nová kapitolkaa💫 snad se líbí📍 Anoo zase jsem svině a nechám Vás čekat😂❤️ děkuju za zatím skvělé ohlasy❤️❤️

Ještě otázka, nemám to fakt smazat?😩

Natt🌵🔗