Deaf

一

Marinette's POV
„Ubožačko!“
„Hluchoto!“
„Myslíš si, že někdy budeš přátelé? Tak to je fakt sranda!“
„Ooo, podívejte! Ona brečí! Ona fakt brečí! Haha!“
„Blbka jedna. Ta už má život zpečetěnej! Pojďte jdeme, než nás nikdo uvidí!“
„Ne že by se někdo staral! Haha!“
Brečela jsem. Stále si říkám, že mají vlastně pravdu. Nikdo by nechtěl být kamarád s někým jako jsem já. S hluchou ubožačkou. Nikdy jsem si nemyslela, že i děti ve školce můžou být tak krutí. Mamča mi vždycky říkala, že jsou to malí spratci a že ještě nemají rozum.
Ale jednou, když jsem šla ze školky, křičeli to po mně starší.
Byla jsem na toto zacházení zvyklá už od dětství...
*Vrrr* „Sakra je ráno...“ vzbudila jsem se na vibrace náramku. Mám speciální náramek, který funguje jako budík pro neslyšící. Pokud byste se chtěli zeptat jak rozumím ostatním nebo se dorozumívám, tak umím znakový jazyk, odezírat ze rtů a umím i mluvit. Ale nemluvím. Všude mě odsuzovali a smáli se mi. Nevím jestli to bylo kvůli mému hlasu, protože nevím jak zní, ale mluvení jsem radši hned vypustila z hlavy. Proto se nejraději dorozumívám pomocí psaní psaníček.
Nikde jsem nezapadla. Ani ve školce s normálními dětmi, ani ve speciální škole. Nikde.
A teď musím jít do další školy...Kde jsou všichni normální.
Jednu věc vím jistě. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem hluchá.
Najednou se otevřel poklop ke mně do pokoje a vykoukla hlava mojí mamky.
„Marinette!“ vidím mamku říkat, nejspíš křičet.
„Přijdeš pozdě!“ řekla mi ve znakovém jazyce. Ještě bych se mohla zmínit, že se mý rodiče kvůli mně naučili znakový jazyk.
„Už jdu!“ naznačila jsem zpátky.
„Tak si pospěš!“ odpověděla a odešla dolů.
Já tak nesnáším vstávání... O to víc, když vím, že dnešní den bude hotový peklo. Jak mám asi přede všema skrýt, že jsem hluchá? To fakt nevím jako. Naštěstí jsem už na horší zacházení zvyklá. Kdo by si po čtrnácti letech nezvykl, že?
Nějak zvlášťním způsobem jsem teda vstala a nejspíš u toto vypadala jak rypouš, snažící se přetočit na kameni.
Náramek jsem si sundala a odložila si ho na stůl. Šla jsem do koupelny, provedla ranní hygienu a oblékla se.
Sešla jsem dolů a rychle do sebe hodila snídani.
„Tak jo, Marinette. Já a táta půjdeme teď do pekárny jo? Tak hodně štěstí!“
„Jasný. Díky.“
Mamka s tátou šli do pekárny a já se pomalu plížila ke dveřím.
Váhavě jsem vzala za kliku a vyšla na ulici. Dveře jsem za sebou samozřejmě zavřela a vykročila si to rovnou ke škole, mému budoucímu peklu.

Tak a je to tady.
Vyšla jsem schody nahoru a vstoupila do školy.
Jenže nastal problém. Nemám nejmenší tušení, kde je má třída a zeptat se nemůžu. Nemůžu se zeptat ani ředitele, páč nevím, kde je.
Moje třídní učitelka a ředitel jsou jediní, kdo ví, že jsem neslyšící. Prej jim mamka vysvětlila i situaci a slíbili, že to nikomu neřeknou.
No nic. Asi bych tady neměla stát uprostřed chodby jak intoš a měla bych radši jít najít ředitele.
Ušla jsem asi pět kroků a hned na to cítím, jak mi někdo zezadu poklepal na rameno.
Rychle jsem se otočila a uviděla nějakého vousatého muže, co má trochu těch kil navíc.
„Dobrý den. Vy jste, Marinette Dupain-Chengová, že?“
Kývla jsem hlavou na souhlas.
„Já jsem ředitel této školy. Pojďme prosím za mnou!“

„Takže s vaší situací jsem obeznámen. Vaše matka říkala, že umíte odezírat ze rtů, takže doufám, že budete tak nějak zvládat zapisování poznámek a tak nějak pochytíte vysvětlování látky.“
Takhle nějak tam dál mluvil a mluvil a já tam jenom všechno odkejvala.
„Dobrá tedy. Odvedu tě do tvé třídy.“

Tak a je tady první kapitola MLB fanfikce!
Trochu nezáživná a nezajímavá, ale tak, to se snad zlepší 😂

Jinak takhle jsou psaný flashbacky/sny a části, kde se dorozumívá znakovým jazykem.

To by bylo pro teď tedy vše 😅
Doufám, že vás to bude bavit a že to není zas tak příšerný, jak si myslím, že je 😐

Edit: 26.7. Původně jsem měla v plánu vydat je všechny naráz, ale pak jsem si řekla, že to by byla sebevražda, takže vydám tohle a až to bude mít víc kapitol tak třeba vydám druhou...No on to je stejně cringe, takže to nikdo číst nebude. 😂