Deaf

十六

Marinette's POV
Alya překvapeně vykulila oči na obrazovku svého mobilu.
Bála jsem se co ta reakce znamenala a chtěla vypadnout, ale Alya mě chytla za zápěstí a otočila mě k sobě.
„Mari, promiň já to nevěděla...Ale... Proč by tě někdo šikanoval, protože jsi hluchá? To je tak strašně krutý a nesmyslný!“
Pokrčila jsem rameny. Jak to mám vědět? Lidi jsou dneska prostě bezcitný.
„A jaktože víš, co lidi říkají?“

Marinette Dupain-Cheng: Umím odezírat ze rtů. Vidím, co člověk říká pokud mluví pomalu a ne rychle.

„Aha. A mluvit umíš?“

Marinette Dupain-Cheng: ....jo....ale nechci mluvit....

„Aha...ale proč?“

Marinette Dupain-Cheng: Kdykoliv jsem promluvila začali se smát. Já nevěděla jak zním, tak jsem měla za to, že můj hlas zní směšně a nebo, že špatně artikuluju. Ale to je ten problém. Já prostě nemám ponětí, jak artikuluju, jak vyslovuju ani jak zním.

„Jsem si jistá, že postačí jen trochu tréninku a navíc si jsem jistá, že to nebylo až tak hrozný, aby se ti nějací tupci smáli. Jednoduše to byli idioti, co se smějou "slabším". A jak vlastně komunikuješ se svými rodiči? Přes zprávy?“ zeptala se.
Zakroutila jsem hlavou na znamení, že ne.
„Tak jak tedy?“
Ugh. Už mě začínají z toho psaní bolet prsty.

Marinette Dupain-Cheng: Rodiče se kvůli mně naučili znakový jazyk.

„Ty umíš znakový jazyk?!“

Marinette Dupain-Cheng: No....ano...

„Hustý! Jak můžu ukázat, že chci, aby někdo šel ty víš kam?“

Marinette Dupain-Cheng: Em...🖕?

Na to se začala smát.
„To je vlastně pravda!“
No mně to nějak vtipný nepřišlo.
„No nic. Nechceš třeba doprovodit domů? Po tom, co se stalo se mi nechce tě pustit domů samotnou.“

Marinette Dupain-Cheng: Nechci tě nějak obtěžovat... Domů klidně dojdu sama. Nemusíš se bát.

„Mari, měla bys vědět, že jakmile si něco usmyslím, udělám to. Takže ne pro mě není žádná odpověď. Takže mě veď k tobě domů!“ dokončila svůj monolog Alya rozhodně.
Poraženecky jsem si povzdechla.

Marinette Dupain-Cheng: No tak dobře...Tak pojď za mnou.

Mobil jsem si nechala pro jistotu v ruce a vyrazila směrem k naší pekárně s Alyou v patách.
Alya naštěstí nemluvila a tak jsme v tichosti a klidu došli k pekárně mých rodičů.
Než jsem stihla otevřít dveře, Alya mi poklepala na rameno. Otočila jsem se na ní a zaměřila se na její rty. Všimla jsem si jak se teď snaží mluvit pomaleji.
„Můžu k vám? Napadlo mě, že bych navštívila mojí novou kamarádku!“

Marinette Dupain-Cheng: Jestli chceš...tak hádám, že to asi nevadí...

„Super! Tak jdeme!“ nejspíš křikla Alya a otevřela dveře od pekárny, do které jsme následně obě vstoupili.
Rodiče se otočili a překvapeně s vykulenýma očima koukali směrem k nám. Jasně, že jsou překvapený, když jsem nikdy neměla kamarádku nebo kamaráda.
Nicméně jsem jim krátce zamávala a oni mě nazpátek.
Otočila jsem se na Alyu, která hádám znovu vykřikla.„Dobrý den!“
„Ahoj....“
„Ahoj....“
„Vy jste Marinettiny rodiče, že?“
„Ano...“ odpověděla mamka.
„Ráda vás poznávám! Moje jméno je Alya!“
„Nápodobně...“ odpověděl tentokrát můj táta.
„Mami, tati, my půjdeme teď s Alyou nahoru.“
„Dobře, Marinette.“

Tak a rodiče Marinette se potkali s Alyou! 👌 Už se to rozjíždí, lidi.😂

Btw, už mám upravený konečně bio! Tak to kdyžtak běžte checknout.😂👌