Deaf

十七

Marinette's POV
S Alyou jsme došli do mého pokoje a posadili se na pohovku, kterou tam mám.
„Mari, uděláme dohodu.“
Zmateně jsem jen pozvedla obočí, protože kvůli tomuhle nebudu psát zprávu.
„Ty mě naučíš znakový jazyk a ty se mnou budeš zkoušet mluvit.“
Na to jsem okamžitě začala nesouhlasně kroutit hlavou. Se asi zbláznila ne?
„Marinette, chápu, že si nejspíš zažila trauma a nechceš mluvit, ale chci, aby jsi mi věřila.“
Snadno řečeno, hůř uděláno.
Znovu jsem zakroutila hlavou v nesouhlasu.
„Ale no tak, Marinette. Chápu, že mě moc neznáš, ale věřit mi můžeš. Co mám udělat, abych ti to dokázala?“

Marinette Dupain-Cheng: Upřímně nevím, Alyo. Bojím se mluvit.

„Já vím, Marinette, ale nedělám to pro svůj prospěch, ale pro tvoje dobro. Měla bys pak všechno jednoduší. Lidi by si ani nemysleli, že jsi hluchá. Stačí jenom trénink a já ti ráda pomůžu!“ pronesla nadšeně Alya a tleskla rukama.

Alya's POV
Viděla jsem jak se začala koukat na špičky svých bot. Nejspíš si to promýšlela, ale i za to jsem byla ráda. Vážně si myslím, že by jí to pomohlo a s tréninkem by jí mluvení určitě šlo dobře. Proto doufám, že se rozhodne pro ano a zkusí to.

Marinette's POV
Vůbec se mi do toho upřímně nechtělo. S nikým jsem už roky nepromluvila a teď po mně chce, abych mluvila.
Na jednu stranu bych i ráda byla schopná znovu mluvit, ale na druhou mám pořád strach....
I přes ten všechen strach jsem nejistě pokývala hlavou na souhlas a doufala, že se jí dá opravdu věřit a že později tohoto rozhodnutí nebudu litovat.
„Super! S mojí vysoce odbornou pomocí za chvíli budeš ukecanější než Oslík ze Shreka!“ vykřikla šťastně Alya.
Odbornou? No bože... Má fakt dobrý smysl pro humor.
„No když je ta sobota a zítra se ještě nejde do školy, co takhle přespávačka? Nebylo by to super?! Mohli bychom se dívat před spaním na anime!“

Marinette Dupain-Cheng: Vždyť tady nemáš ani pyžamo....

„To neva!“

Marinette Dupain-Cheng: Ani kartáček....

„V poho!“

Marinette Dupain-Cheng: Prostě nic tady nemáš...

„Mám baseballku a mobil.“ odpověděla prostě Alya.

Marinette Dupain-Cheng: Tak já jdu za rodiči...a zeptám se jich jestli to nebude vadit.

Seběhla jsem schody dolů a zamířila do kuchyně a zeptala se rodičů jestli u nás může Alya přespat.
Mamka nadšeně ihned přikývla a otec to samé.
Vrátila jsem se do pokoje a vše Alye přes zprávu sdělila.

„Tak jo. Který anime si pustíme?“ zeptala se Alya, když už jsme obě leželi v posteli a projížděli anime stránky.
Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to upřímně tak nějak jedno. Stejně jsem plánovala se koukat asi tak deset minut a pak jít spát. Mám štěstí, že dokážu usnout i do dvou minut po zavření očí.
„Mahō Tsukai no Yome! To je perfektní! To jsem ještě neviděla, ale slyšela jsem, že je dobrý, tak co ty na to?“
Dokážete si představit jak je nepříjemný se dívat na její obličej, když ho osvětluje lampička, abych jí viděla na rty? A ještě k tomu všemu je ke mně pěkně blízko. To je horor v přímém přenosu.
Nicméně jsem hned přikývla na souhlas. Bylo mi to jedno. Můj cíl byl hned usnout.
No, ale samozřejmě, že mi to musel její entusiasmus nějak překazit...

Takže napřed se vám chci omluvit, že kapitola vychází takhle pozdě.😅 Měla vyjít ve středu, ale bylo mi blbě a to se mi nechtělo pak psát.😅👉👈 A blbě mi furt je, ale tak další protahování by asi nebyl dobrej nápad co? 😅
Snad mi to prominete.😅
A taky za svou neaktivitu. Psali jsme z matiky a já se na to nějakým způsobem chtěla připravit.🙃
#DestroyTheSchoolPls
#BurnTheSchoolPls
#ReallyPlsIamDesperate
😁😁😁😁🔫🔫🔫🔫