Deaf

二十六

Marinette's POV
Byl to už týden od poslední zprávy od Luky a už týden, co jsem předstírala, že mi je špatně, abych nemusela jít do školy.
Za celou tu dobu jsem ani jednou nekoukla do mobilu. Byla jsem na to až moc vystrašená.
Bylo mi líto, Alyii, pokud se se mnou snažila dostat do kontaktu.
Nejspíš se teď o mě baví úplně zbytečně...Napsat bych jí mohla... Prostě se pokusím jen ignorovat Luku.
S tím rozhodnutím jsem se už natahovala k mobilu, když v tom mi někdo vstoupil do pokoje.
Čekala jsem mamču, taťku či snad i Alyu, ale v žádným případě mě nenapadlo, že až se mi rozsvítí náramek na znamení, že někdo vstoupil do mý místnosti, za spatřím Adriena.
Nechápavě jsem se na něj podívala.
Jak vůbec zjistil mojí adresu?
To fakt nechápu...
„Ehm...Ahoj, Marinette. Vím, že asi nemáš na mě teď náladu, jen jsem se o tebe bál a tak jsem chtěl zkontrolovat, jak na tom jsi. Tvoje mamka je příjemná. Dala mi i pár croissantů,“
usmál se Adrien a zvedl sáček plný croissantů.
Jo pár... jasně... Celá mamka.
Usmála jsem a zakroutila očima.
Fakt celá ona.
„Tak...jak ti je? Máš snad teplotu nebo tak něco?“ zeptal se starostlivě a sáhl mi na čelo.
Zakroutila jsem hlavou.
„Tak...bolelo tě břicho?“
Opět jsem zakroutila hlavou.
„Hádám, že o tom nejspíš nechceš mluvit, že?“
Kývla jsem hlavou na souhlas.
Jen si povzdechl a vylezl ke mně na postel, aby si sedl vedle mě.
„Proč vlastně nemluvíš? Mluvíš jenom s Alyou?“
Váhavě jsem kývla na znamení souhlasu.
„Ale proč? Ty se mnou nechceš mluvit?“
Vykulila jsem oči a začala zbrkle hledat tužku a papír.
Jakmile jsem to popadla do ruky napsala jsem tam odpověď.
Tak to vůbec není!
„Jak to teda je? Ne počkej..ugh promiň. Neměl bych to z tebe takhle dostávat... Promiň, Mari, jenom mě to mrzí...“
Tomu rozumím...taky promiň, ale já prostě nemůžu... Mám strach...
„Strach? Z čeho máš strach?“
Z toho, že to dopadne jako minule... Vždycky to tak dopadlo...A já už to tak nechci. Chci hodit minulost za hlavu.
„Mari, slib mi jednu věc. Slib mi, že až budeš připravená, že mi o tom jednou řekneš. Chci ti pomoct... prosím slib mi to, Mari..“
Po chvíli rozmýšlení jsem nakonec váhavě kývla.
„Děkuju, Mari,“ usmál se na mě vděčně, vzal mou dlaň do své ruky a něžně ji políbil.
Červenala jsem se jako rajče.
„Tak já už půjdu, Mari. Otec už musí být naštvaný, že ještě nejsem doma. Tak zatím,“ rozloučil se Adrien a odešel.
Já tam ještě nějakou chvíli seděla jak socha s rudými tvářemi.
Kdybych mohla, asi bych začala pískat.
To ne. Musím to jít vydejchat na čerstvý vzduch.
Slezla jsem z postele a vyšplhala na balkón.
Chvíli jsem jentak pozorovala kolemjdoucí, když v tom jsem si všimla něčeho divného.
Dole na chodníku ležela Adrienova košile. Přesně tu měl, když mě dneska přišel navštívit...To je divný, ale třeba je to jen náhoda.
Hlavně nepanikař, Marinette. Hlavně nepanikař.

Po nějaké chvíli jsem už slezla zpátky do pokoje a rozhodla se se už podívat do toho zatraceného mobilu.
Otevřela jsem ho a bylo to přesně jak jsem si myslela.
Alya mi psala. Napsala mi asi sto zpráv.
Rychle jsem ji odepsala, že jsem v pohodě a nemusí se bát.
Co mě však překvapilo, byl fakt, že jsem neměla žádnou zprávu od Luky.
Když jsem ale refreshla Mesenger, jedna nová od něj tam hned byla.
Že já blbka se už chtěla radovat.

Luka Couffaine: Já ti říkal, že se mi tvé přátelství s Adrienem nelíbí a že s tím něco udělám, Mari ;) Dnes byl u tebe co? Nepsal ti třeba náhodu, jestli už nedorazil domů? Ne? No asi už ani nenapíše :/

Po přečtení tý zprávy mi tlouklo srdce.
Vzpomněla jsem si na Adrienovu košili ležící na chodníku a napadaly mě ty nejhorší scénáře.
To snad nemůže být pravda...Jak to vůbec zjistil?

Další kapitola is here~~~
Už se konečně začíná něco dít a přibližně už i vím, jak tenhle příběh by mohl skončit~ ♥️
Tak snad to nepokazím něčím 😅😂
Jak si zatím užíváte prázdniny? ✌️