Deaf

三

Marinette's POV
Fakt, že jsem hluchá je problém...
A tahle holka mele tou pusou tak rychle, že to skoro ani nestíhám odezírat.
Jenom jsem pokrčila rameny.
„Tak asi nic teda no....“ hlesla Alya a dál si mě nevšímala.
A pak proč nemám kamarády...

Den uběhl celkem rychle. Už zvonilo na konec poslední hodiny a já alespoň mohla už jít domu.
Ovšem cesta zdaleka nebyla tak lehká... nebezpečnou cestu z pekla domu mi zkřížila Lochneska. Ne to by byla urážka Lochnesky. Takže jinými slovy se doprostřed dveří postavila ta blond Barbie. Po boku samozřejmě měla tu druhou holku.
„Ještě jsem s tebou neskončila!“
Ale já s tebou jo....
„Ujasněme si to. Nesnáším, když mě někdo ignoruje! Takže si to zapiš za uši a pamatuj si to! Takže příště pokud na tebe promluvím a já ti neřeknu ať na mě nemluvíš, tak odpovíš je ti to jasný?!!“
Radši jsem kývla. Docelo z ní šel strach. Jen teda nevím jak ji mám odpovídat...
„Výborně! Jdeme, Sabrino, tady jsme skončili!“ ještě než odešla do mě nezapomněla strčit.
Miluju svůj život....
Každopádně jsem vyrazila domu. Tady už dneska nechci strávit ani minutu.

„Marinette, konečně jsi doma! Potřebujeme pomoct s pečením. Mohla bys nám pomoct?“
Kývla jsem, že jo. Nemáme na výběr...Mamka je sice hodná, ale jakmile se jedná o pečení a pekárnu, tak je to o něčem jiném.
„Jenom si to odnesu nahoru.“

„Tak, Mari, jaký byl první den školy?“
Říkala jsem si, kdy se zeptá.
Jenom jsem pokrčila rameny na znamení, že to šlo a přežila jsem bez větších obtíží.
„Našla sis nějaké kamarádky?“ zeptala se.
Zakroutila jsem hlavou.
„Tak... kamarády?“ mrkla na mě.
Znova jsem zakroutila hlavou a protočila očima.
Já budu forever alone. Není šance, že by mě někdo chtěl. Možná tak někdo slepej.
To bychom byli pár... Hluchá a slepej.
A teď se musím pochválit za svoje myšlenkové pochody.

Už ať to je hotový! Prosím tě, bože!
Proč mi to šití trvá tak dlouho?
Protože jsi byla líná se na to vrhnout dřív, Marinette!
Jo já vím! A co?!
Jo takže takhle to bude? Budu navždy sama bez kamarádů a budu mluvit sama se sebou?... Ať žije život.
No nic jdu spát.
Nasadila jsem si na sebe svůj náramek  na vibrace, aby mě probudil a šla si lehnout do postele.
Ach jo... Proč jsem nedokončila to co jsem chtěla před těmi třemi lety... Měla bych teď klid...od všeho a navždy.
Kdyby mě tenkrát rodiče nenašli a nezavolali tu záchranku...
No nic. Jednou se s tím narodíš tak si to i dožiješ...To bylo trochu jak z pohřbu.

Vzbudila jsem se asi po padesátý vibraci z mýho náramku.
To ráno je nějak brzo.
Líně jsem se zvedla a došla si udělat raní hygienu a obléct se.
Na snídani jsem do sebe hodila něco z pekárny a šla do pekla. Teda do školy.
Došla jsem do třídy bez jakéhokoliv pokusu o navázání konverzace. Bohu dík.
Ovšem jenom do té doby než do třídy přišla Alya a sedla si na své místo. Tudíž vedle mě...

A je tady po delší době další kapitola. Omlouvám se, že jsou zatím dost nezáživný, ale začátky jsou holt často nezáživný 😅
Mám pro vás otázku....
Nevím jestli do příběhu zakomponovat kwami nebo ne...
Takže mi prosím napište jestli kwami ano nebo ne🙏