Deaf

二十八

Marinette's POV
„Co tu chceš?“ promluvil na mě zamračený muž.
Tak jo, Mari, pro Adriena to musíš udělat. Musíš konečně promluvit. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
„J-já...Adrien.. ú-únos... potřebuju pomoc...“
„Mluvíš divně...ale to pro teď nechám. Jak to jako myslíš "Adrien únos"? Viděla jsi, že by ho někdo unesl?!“
Zakuckala jsem se a vydala ze sebe,
„To n-ne pa-pane, ale...Adrien mě navštívil. Odešel a na chodníku le-ležela jeho košile..Pak přišli tyhle smsky..“ začala jsem hledat svůj mobil po kapsách a vytáhla ho.
Ukázala jsem Adrienovu otci ty smsky a jeho tvář se zkřivila naštvaným výrazem.
„Luka Couffaine... Couffaine..To jméno mi něco říká.. Měl by mít ještě sestru Juleku...“ přemýšlel Adrienův otec.
„T-to je moje spolužačka, p-pane!“
Muž vykulil oči v uvědomění.
„Tak nejspíš díky ní věděl Luka, kde najít Adriena. Že jsem s tím jen nepočítal. Přesně proto jsem nechtěl, aby Adrien chodil do školy.“
„O čem t-to mluvíte?“
Muž pohlédl na dívku.
„Je to taková rodinná historie. V podstatě se mi rodina Couffaine chce pomstít za to, že jim kvůli mě zbankrotovala firma. Ale já to musel udělat. Koneckonců taky jsem se jenom mstil za to, co udělali oni!“
„C-co udělali?...“
„Myslíš si snad, že to řeknu nějaký holce, kterou vidím po prvé v životě? To teda ne, holčičko! Díky za info, ale teď se o záchranu mého syna postarám sám. Ty můžeš jít.“
„P-pane, já vím, že mi to toho nic není, a-ale na Adrienovi mi záleží a mám o-o měj strach! Musela jsem se přemlouvat a-abych sem vůbec šla. Musela jsem se ohlížet do všech směrů, aby mě nic nepřejelo a vůbec se přemluvit, abych začala mluvit a v-všechno vám řekla, protože jsem hluchá! Já vám ch-chci pomoct a teď rozhodně neustoupím!“
Na tváři muže bylo vidět, že Marinettina slova ho vyvedla z míry.
„Ty jseš hluchá?“
„Ano, pane... Už jsem se tak narodila...“
„To není možné... Není možné, abys takhle mluvila a odezírala ze rtů a byla narozena jako hluchá. Žádnej člověk narozen jako hluchý by se to takhle nenaučil.... Divný...“
„P-pane, prosím řekněte mi, co udělali?“
Adrienův otec ovšem ignoroval její otázku.
„Jsem Gabriel Agreste. Vy se jmenujete.. ?“
„Marinette Dupain-Cheng, pane.“
Gabriel se zatvářil překvapeně.
„To jméno, už jsem někde slyšel...No tak počkat! Moje žena dělala v nemocnici, do který jsi chodila jako malá! Vím, že mi o tobě vždycky vyprávěla..Byla jsi jedna z jejich nejoblíbenějších pacientek. Už jsem si vzpomněl! Tebe tam vlastně léčili po té nehodě.“
„Nehodě?! J-jaký?!“
„Tý, která tě stála sluch. Ale o tom kdyžtak později. Musíme zachránit mého syna. Nenechám se připravit i o syna kvůli nějaký pomstě, i když si za to všechno můžou oni sami!“ vztekal se Gabriel a zavolal na svou služku.
„Nathalie!“
Z vedlejší místnosti přiběhla žena s brýlemi na nose.
„Zjisti mi nějak destinaci rodiny Couffaine! Zdá se, že je budu muset znova usadit, tam kam patří!“
„Ano, pane.“
„Jaká pomsta? O co vůbec jde?!“ panikařila Marinette. Bylo toho na ni moc.
Gabriel si dívku nějakou dobu prohlížel, až si nakonec jen povzdechl.
„Má žena byla přejeta autem. Autem, který řídil Couffaine. Otec Luky a tý Juleky. Měli firmu na výrobu různých hudebních nástrojů, ale zájem byl hlavně o jejich kytary. Za to, co provedli jsem se jim pomstil a zařídil, aby se jim rozpadl celý jejich podnik a pošpinil i jej jméno. Díky mé popularitě to bylo i celkem snadné.“
„A-ale to nemohla nějak uhnout, když slyšela, že jede auto?“
„Adrienova matka byla hluchá.“

Další kapitola je zde~~~
Po této ff začnu psát Hwarang ff, takže pokud někdo viděl Hwarang budu ráda, když si to přečtete.😁
Až teda někdy, bůh ví kdy, vyjde.😅
Mimochodem tu ff mě donutila psát niashanoe. Fakt díky.😑