Deaf

十三

Adrien's POV
Opět jsem utekl z domova.
Jak jinak, že... teď jen čekat, kdy mě zase Nathalie a bodyguard najdou.
Plagg trval na tom, že chce jít se mnou, protože prej venku dlouho nebyl, tak mi vletěl do kapsy, kde začal pojídat camembert.
Ze všech jídel, co jsem mu nabídl si vybral zrovna camembert. A to jsem mu dal na ochutnávku skoro celou kuchyň, ale on si prostě musel vybrat camembert, který mi teď požírá v kapse. Jackpot fakt.
Původně jsem se chtěl jít odreagovat do parku, ale pak jsem nevědomky zahnul jinam.
Všiml jsem si, že je naproti mě nějaký obchod, tak jsem k němu šel, protože Plagg si začal stěžovat, že mu došel sýr.
Před vchodem a východem jsem spatřil Chloé. Moje dřívější kamarádka, když otec ještě vůbec někoho k nám zval. Chtěl jsem ji jít pozdravit, ale všiml jsem si ještě někoho. Před Chloé stála dívka menšího vzrůstu a vystrašenýma očima. V tom jsem si všimnul Chloéiny ruky, kterou chtěla dát té dívce facku. Co to má znamenat?!
„Chloé, co to sakra děláš?!" zakřičel jsem směrem k ní až sebou cukla. Otočila se na mě s překvapeným výrazem.

Marinette's POV
Hned co sebou cukla se otočila s překvapeným výrazem pryč.
Podívala jsem se jejím směrem a všimla si kluka, který stál a doslova vraždil Chloé pohledem. Takhle naštvaný pohled jsem dlouho neviděla.

Adrien's POV
Šel jsem k nim blíž. Chloé mě chtěla obejmout, ale já ji od sebe okamžitě odstrčil.
„Co to mělo znamenat, Chloé?!" zeptal jsem se naštvaně.
„Nevím o čem to mluvíš, Adrienku! Jenom jsem si povídala s kamarádkou!"
Bylo mi až zle z toho jak moc falešně to znělo.
„To teda moc nevypadalo jako povídání s kamarádkou! Vypadni odsud! A nechci nic slyšet!" dodal jsem jakmile jsem viděl, že chce zase něco říct.
Jenon si naštvaně odfrkla a odešla.
Otočil jsem se k oné dívce.

Marinette's POV
Ten kluk přešel ke Chloé a začal jí tam něco říkat stále s naštvaným výrazem. Byli ke mě bokem, takže jsem nic nemohla vyčíst.
Chloé nakonec naštvaně odešla a ten kluk se otočil mým směrem.
Nervózně jsem polkla a pečlivě sledovala jeho rty.
„Jsi v pořádku?" zeptal se, s už klidnějším výrazem.
Kývla jsem.
„Nestihla ti nic udělat?"
Mluvil celkem rychle, že jsem to skoro nestíhala, ale naštěstí jsem to pochytila.
Zatřásla jsem hlavou.
„Jak se jmenuješ?"
A tady to je. Otázka, které jsem se nejvíc bála.
Opět jsem zatřásla hlavou. Ten kluk se na mě zmateně podíval.
„Ehm...Jak se jmenuješ?" zopakoval ještě jednou.
Zoufale jsem znova zakroutila hlavou a chtěla se dát na odchod, ale on mě chytl za zápěstí.
Rychle jsem se otočila, abych pochytila, co řekl.
„Jen chci vědět tvé jméno."
Měla jsem slzy na krajíčku. Držel mě v pevném sevření a nejspíš nehodlal pustit dokud se nedozví onu informaci.
Byla jsem zoufalá.
Pořád jsem kroutila hlavou a on se na mě celou dobu zmateně díval.
Naštěstí mě napadlo si dát ruku kolem krku a předstírat, že kašlu, aby si myslel, že mně bolí v krku.
Nakonec váhavě přikývl a pustil mě.
Rychlým krokem jsem si to namířila domů.

Stihla jsem to!!!! A přináším vám novou kapitolu!!!! 😂
Další bude příští víkend.😉😂

Dámy a pánové, má někdo Zepeto? Já si ho nedávno založila.😂

Sledujte mě taky na:
OtakuSekaiAM
Instagram: otaku_sekai_am