Deaf

二十二

Marinette's POV
Přišla jsem do pokoje a namířila si to rovnou k šicímu stroji. O můj čas, kdy jsem to mohla dělat celý víkend, mě připravila Alya. Nechápejte to špatně! Čas s Alyou byl fajn... hodně fajn. Takhle jsem s někým hodně dlouho čas nestrávila.. Chybí mi to. Ale dřív to všechno byla jen lež. Teď cítím, že by to konečně jednou mohla být pravda a já mohla mít kamarádku.
Pravou kamarádku...
Nevím jestli to je jen moje naivita nebo zoufalost, ale vážně se mi chtělo začít věřit Alye.
Otázka byla, zda jsem opravdu mohla?
Poslední dobou jsem o tom přemýšlela a myslím si, že jí věřit i můžu.
Navíc teď ví i moje největší tajemství a zatím toho nějak nezneužila.
Asi jí už opravdu začínám věřit.

Je pondělí.
A hádejte co?
Samozřejmě jsem zaspala.
Zase trapas a nejlepší dojem tím taky zrovna neudělám.
Asi se mi vybily baterky v náramku a rodiče pracují od brzkého rána, takže mě neměl, kdo vzbudit. Fakt skvělý.
Proč se mi tohle děje. To fakt nemůže alespoň jeden jediný den proběhnout normálně?
To je to vážně takový problém?
No očividně jo. Hlavně pro tebe, Marinette, co?
Rychle jsem se oblékla,vyřídila ranní hygienu a rozeběhla se ke škole.
Asi jsem u toho nevypadala zrovna kouzelně, ale když spěcháš, tak spěcháš.

Dorazila jsem akorát na druhou hodinu.
Odseděla jsem si tam i zbytek hodin a po škole se vydala na menší procházku po městě.
Nechtělo se mi hned jít domů. Co bych tam dělala? Šaty jsem měla už hotové a anime dokoukaný, tak nebylo kam spěchat.
Ve chvíli mé nepozornosti jsem do někoho narazila.
To jako vážně? Co se dneska ještě nestane?
Zvedla jsem svůj zrak, abych viděla, do koho jsem to narazila a naskytl se mi pohled na toho lehce emo kluka.
Jeho černé vlasy byly rozcuchané a od světla se odrážely ty jeho modré konečky. Všimla jsem si také, že měl přes rameno kytaru.
Usmála jsem se a obešla ho.
Nebudu vám lhát, červenala jsem se, ale hlavně kvůli tomu trapasu.
Najednou jsem za mnou ale cítila pohyb. Otočila jsem, ale nikde nikdo.
Pokrčila jsem rameny a zamířila si to domů.
Asi mám jen halušky.

Asi za půl hodiny jsem už konečně ležela v posteli a sledovala anime.
Když jsem si chtěla pustit druhou epizodu, na obrazovce mobilu se mi zobrazila nová zpráva.
Bylo to na Mesengeru, ale překvapivě to nebyla Alya.
Bylo to jméno, které jsem ještě neviděla.
A byla jsem si jistá, že do naší školy nebo alespoň třídy nechodí.
Luka Couffaine.

Luka Couffaine: Ahoj :D

Marinette Dupain-Cheng: Kdo jsi a proč mi píšeš?

Luka Couffaine: Mno, kdo jsem si můžeš přečíst ☝️a píšu ti, protože mi připadáš jako fajn holka

Marinette Dupain-Cheng: Ani mě neznáš a nikdy si mě nepotkal

Luka Couffaine: To není tak úplně pravda

Zmateně jsem zamrkala.
Klikla jsem na jeho profil a pořádně se podívala na jeho profilovku.
To je ten emo kluk!
Ale...jak sakra našel můj Facebook?
Přišlo mi to celé divné, takže pro teď jsem se rozhodla ho ignorovat.

Už se mi v hlavě konečně rýsuje, jak by to mohlo vypadat.😂🙌
Omlouvám se za včerejšek, kdy jsem omylem klikla na publikovat a pak jsem to zase odpublikovala.😅 Jak říkám bylo to omylem a kapitola nebyla ještě dokončena.