Včera mě pustili domů z nemocnice. Musel jsem zařídit pohřeb. Měli jsme několik desítek tisíc ušetřeno pro případ nouze. A tohle nouze byla. Šel jsem na něj jen já. Nikoho jiného jsem tam nechtěl. Nepotřeboval jsem ty falešné věty útěchy. Teď je 5:08 ráno. Moc jsem toho nenaspal. Jsem zoufalý. Mám pocit, že mě ta zrůda uvnitř mě sežere. Sebral jsem se a zašel do koupelny. Natáhl jsem se pro starou známou a sjel podél vany na zem. Vyhrnul jsem své rukávy a několikrát po kůži žiletkou přejel. Aspoň na zlomek setiny jsem cítil volnost. Ale opravdu jen na tak krátkou dobu. Když už jsem uvážil, že to stačí, ruce jsem obvázal a šel se nachystat do školy. Rozcuchal jsem tmavé vlasy a nasoukal se do úzkých černých džínů. Černé tričko s mikinou na vrchní část těla. Ruce mi kromě nových obrazů zdobily i náramky. Kapuci jsem měl přes hlavu a přemýšlel jak bych mohl své tělo ještě zničit. Tohle jsi chtěl už na začátku, Jayi? Proto jsi s tím začal? Chtěl si mě naprosto zničit? A víš, co je nejhorší? Že, i kdyby to byla pravda, tě i přes to tě miluju.
ČTEŠ
Poslední nářek
Short Story[Short story] Byl milý a nevinný, ale lidi z něj udělali zrůdu. Není vhodné pro slabší povahy... Příběh obsahuje: Sebepoškozování, násilí, smrt a další věci, co by nemuseli slabším povahám udělat dobře... Tímto jste byli varováni a tedy nenesu žádno...
