Dneska jsem se nakonec rozhodl přijít až ke konci školního dne. Napadl mě totiž způsob, jak se víc zničit. Zašel jsem tedy do města. Do rtu jsem si nechal udělat piercing a uchem provrtat černý roztahovák. U toho jsem ještě dořešil konečnou fázi s pohřbem. Věci jako jestli společný hrob a jaký náhrobek. Až pak jsem šel do školy. Přišel jsem do třetí hodiny. Matematika... Třísknul jsem s dveřmi a šel si sednout. ,,Ehm. A co třeba omluva?" Skřížil si ruce na hrudi profesor. ,,Omlouvám se." Procesu s nezájmem a zvednu k němu oči s kruhy pod nimi. ,,Řešil jsem pohřeb." Odfrknu si a hlavu zase skloním. Všichni mi věnovali buď překvapený či znechucený pohled. Ale ty jsi mi věnoval to první, Jayi. ,,Jaký pohřeb, pane Frostne?" Zkříží si profesor ruce na hrudi a poposunul brýle na nose. ,,Co Vám je do toho?" Zamrmlám. ,,Přišel jste pozdě do hodiny. Myslím, že bych si zasloužil vysvětlení. Jinak bych vám mohl taky napsat neomluvené." Tak to bylo to poslední, co mě zajímalo. ,,Zemřela mi rodina. Spokojen? Tsk." Zařvu na něj a popadnu znovu tašku. ,,Že já sem chodil." Zamračím se a hodlám zase odejít. ,,Kam si myslíte, že jdete?!" Vyjekne. ,,Kamkoliv, kde jsou taktní lidi." Odplivnu a odejdu na střechu domu. Vytáhnu si krabičku a zapalovač. Neodolám a jednu z bílých tyčinek si přiložím ke rtům a zapálím její konec.
ČTEŠ
Poslední nářek
Short Story[Short story] Byl milý a nevinný, ale lidi z něj udělali zrůdu. Není vhodné pro slabší povahy... Příběh obsahuje: Sebepoškozování, násilí, smrt a další věci, co by nemuseli slabším povahám udělat dobře... Tímto jste byli varováni a tedy nenesu žádno...
