Charlie's Memories {Teen wolf- The Vampire diaries/CZ}

#7

Jdu po mě povědomé křižovatce jen si teď nemůžu vzpomenout odkud ji znám. Jsem bosá vlasy mám rozcuchané a na sobě mám krátké volné bílé tričko s krátkým rukávem.

Přecházím přes střed křižovatky všímám si blikajícího semaforu a našlapuju na něco kovového. Podívám se pod sebe stojím na kanále v dálce si všímám světel auta, které mě na malý moment oslní.

Auto zastavuje 5 metrů ode mne zamžourám očima a uvnitř zahlédnu sedět učitelku Tamoru, která se usmívá. Z druhé strany si všímám dalšího přijíždějícího auta světla jsou moc silná a rukou si dělám stín, abych aspoň něco viděla.

V autě sedí Brett, který řídí auto a Lori sedí na sedadle spolujezdce. V mojí hlavě se začínají ozývat hlasy Nechala si nás zemřít nezasloužíš si nic jiného než zemřít stejně jako my.

Jejich auto mě při vysoké rychlosti odmrští na auto učitelky Monroové. Necítil žádnou bolest prostě nic. Padám z kapoty auta Monroové dolů na cestu a během chvilky se kolem mě tvoří kaluž černé tekutiny.

Všímám si zašpiněného trička, které na sebe pomalu bere černou barvu. Všude kolem sebe slyším hlasy o tom jak jsem uvnitř zkažená když v tom ke mě přibíhá táta.

Všímám si Bretta stojícího za ním. Poklepe tátovi na rameno a  rozdrásá mu jedním seknutím hrdlo. Táta padá vedle mě do kaluže černé tekutiny a pozoruje mě. 

„Je to tvoje vinna ty spratku!” zařve na mě. 

Vzbudím se prudce si sednu chytnu se za hlavu a začínám křičet. Lampička na mém nočním stolku začíná blikat venku lampám praskají žárovky, tudíž celé město zhasíná a věci na mých políčkách nadskakují přičemž z jedné z nich padá i má krabice s fotkami a rozsypává se celá na zem.

Přestávám křičet a začínám popadat dech. Do pokoje přibíhá táta a obijmá mě po té co se uklidním zvednu se a jdu do koupelny kde si všímám v zrcadle nad umyvadlem, že mi z nosu teče ta černá tekutina.

Začínám opět křičet tentokrát mnohem hlasitěji  a zrcadlo přede mnou se rozbíjí na kousíčky. Prudce si sednu a rozhlédnu se.

Sedím v pokoji rychle se zvednu a běžím do koupelny před zrcadlo kde zjišťuju, že je se mnou všechno v pořádku. 

„Jenom noční můra Charlie to se stává” snažím se sama sebe uklidnit. 

Opláchnu si obličej studenou vodou a vydávám se zpět do postele.

Čekám v čekárně školní psycholožky než na mě přijde řada. O své noční můře jsem ještě  nikomu neřekla ani tátovi. Z kanceláře psycholožky vychází podle vzhledu kluk, který vypadá jako Emař nikdy předním jsem ho tady neviděla.

Psycholožka vychází ze své kanceláře a volá si mě dovnitř. Zvedám se vcházím do její kanceláře a pečlivě za sebou zavírám dveře po té se posadím na židli před jejím stolem.  Nervózně se rozhlédnu okolo.

„Takže Charlie” podívá se na mě a já hned začnu vnímat.

„Jak se dnes máš?”

„Ne zrovna nejlépe”

„Co se stalo?”

„Noční můry”

„To se při takové ztrátě stává Charlie. Nechceš mi o nich říct?”

„Tak dobře”

Převyprávěla jsem všechno co jsem si pamatovala.

„Byla to jen noční můra to si pamatuj” jen jsem přikývla. 

„Tak a teď k tomu kvůli čemu si tady. Jaké byli tvé pocit po prvním týdnu od té nehody?”

„Smíšené”

„A přesněji?”

„Každý den mi bylo hůře a dlouho mi trvalo než jsem se s smířila s pravdou”

„Chápu, jak sis pomáhala?”

„Hrála jsem doma na kytaru a trávila čas s novými přáteli” 

„To je dobrý začátek jen tak dál” pochválila mě.

Strávila jsem tam asi hodinu i když mě se to osobně zdálo jako hodiny a to plné utrpení a bolesti.

Po škole se vydám domů a jdu si po dlouhé době udělat úkoly doma abych je nemusela dodělávat těsně před hodinami. Usedám ke stolu ale zarazím se nad rýhou ve stole pomalu přejedu bříškém ukazováčku po škrábanci přičemž se mi vybaví vzpomínka na vznik této rýhy.

Bylo to v době kdy jsme spolu s Brettem chodili asi půl roku pohádali jsme se kvůli Aidenovi a Ethanovi. Přestal se ovládat a přitom rozházel celý můj pokoj.

Vracím se zpět do reality a začínám psát domácí úkol.

Ve tři mě má vyzvednout Isaac a máme jít společně do kavárny. Dopíšu úkol a vydávám se do koupelny kde se upravím a před zrcadlem si zapletu dva copy.

Vylezu z koupelny a vydám se ke skříní. Vytáhnu si dlouhý, pletený svetr karamelové barvy a černé jeany s nohavicemi nad kotníky. Do vlasu si jako čelenku dám sluneční brýle.

Jakmile uslyším zvonek obouvám si rychle boty a vycházím ven.

„Myslel jsem, že na tebe budu čekat déle”

„Ty si čekal?”

„Vlastně ne, pravda” usměje se.

„Tak jdeme? ” vydám se pomalu směrem ke kavárně.

U pultu si objednám černou kávu a jdu si sednout za Isaacem.

„Tak? O čem ses bavila dneska se psycholožkou?”

„Nečekaně o takzvané nehodě a už vím, kdo je za to zodpovědný”

„Kdo?”

„Tamora Monroe„ „Není to náhodou učitelka?”

„Přesně tak. Je”

„Vážně si myslíš, že v tom hraje nějakou roli?” 

„Jsem si tím naprosto jistá Isaacu” zadívám se mu do očí.

Začne mezi námi oční souboj, který vyhraju když Isaac uhne pohledem.

„Tak fajn dobře, když jsi si tím tak jistá” přikývne nakonec po prohře.