Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~2. Kapitola 💛

NICOL

Už jsem byla nachystaná jít spát, ale pořád jsem musela myslet na Martinuse, co se to se mnou děje. Asi se mi líbí, ne to ne, to je kravina, já nechci žádného úchyla, který by chtěl jenom sex a nebo jo?

Je sice pravda, že nechci žádného slušňáka, který se všeho bojí.
Docela se mi i líbí být v jeho přítomnosti.

Zrovna mi zavolala Beth. „Ahoj” „Ahoj”....
A zkončilo to tak jako vždycky, hovor jsme ukončili ve čtyři hodiny a budík mi zvoní v šest hodin ráno.

**

Ráno jsem vztala s krásným pocitem, ani nevím proč, ale ten pocit jsem v sobě prostě měla.

Opět jsem šla do koupelny a osprchovala, ale po té sprše jsem slyšela známý hlas, tak jsem se oblékla do nějákého normálního oblečení do školy a vyrazila po schodech dolů abych zjistila čí ty hlasy jsou.

„Tati!” Vykřikla jsem a bležela k němu. „Tatí tak moc jsi mi chyběl„ Řekla jsem se slzama v očích a on mě vzal do jeho obětí. „Zlatíčko ty jsi mi taky moc chyběla a už tě nikdy neopustím, slibuju.” Jenom jsem se usmála a potom vlastně uvědomila, že tak trochu nestíhám, takže jsem se rozloučila a utíkala do školy.

Po cestě jsem hodně přemýšlela o tom jak mě Martinus pozval ven. Nejspíš jsem to měla přijat. „Dnes se ho prostě zeptám jestli by někam nezašel” řekla jsem si pro sebe a s radostí šlapala dál do školy.

Už jsem u školy, když jsem najednou zahlédla Martinuse jak se oblizuje s nějákou blondýnou, samozřejmě měla to co všichni kluci mají rádi. Velké prsa, velký zadek, hubená a krásná, to já ani jedno nemám. Trochu jsem zasmutněla, ale potom jsem byla v pohodě. Chtěla jsem teda toho Martinuse někam pozvat, ale nejspíš si našel někoho lepšího.

Prošla jsem kolem nich.

Snažila jsem se to ignorovat, ale Martinus mě viděl a promluvil „Copak?
Nežárlíš ne?” Řekl se smíchem v hlase.
„C-cože? Proč bych měla žárlit?” Řekla jsem a sebevědomě jsem si nakráčela do třídy.

„Takže dobrý den” řekla naše třídní a my se zase všichni postavili. Opět se mi ten úchyl koukal na zadek. „Martinusi já jsem tady před tabulí, ne na pozadí vaši spolužačky Nicoly.” dořekla a všichni se začali smát. Martinus se na mě šibalsky usmál a můj zadek ještě k tomu schytal plácnutí od něj. „No tak to už je trochu moc” řekla učitelka, ale pořád se smála.

„Ty máš něco s Martinusem?” zeptala se mě Beth. „Nemám, věř mi. Kdyby jsem s ním něco měla tak bych ti to řekla.”

*

„Takže na konec hodiny si dáme úkol do dvojic jako většinou, takže se přihlašte a já vám schválím dvojici, kterou jste si vybrali.” Řekla učitelka a já s Beth jsme zvedly ruce, protože jsme chtěli být spolu, ale Martinus to stihl dřív.

„Ano? Martinusi?” ten úchyl se koukl na mě a řekl „Já budu s Nicol.”

„Tak to teda nebude!” zakřičela jsem na okolo. „Schvaluju” řekla učitelka a já jsem se začala naštvaně koukat na Martinuse.

*

„Takže kočko, přijď dnes ke mě domů jo?”
řekl o přestávce a pohladil mě svými polštářky na prstech na líčko. Já se zachvěla a doufala, že si ničeho nevšimne. „Hmm... Takže tobě se to líbí jo?” řekl hlubokým hlasem a pokračoval.

Tentokrát jsem ho odstrčila a zeptala se. „Kde bydlíš?” Jenom se usmál, dal mi pusu na líčko a do ruky mi dal papírek s jeho adresou a s jeho telefoním číslem.

**

Celou cestu k Martinusovi jsem byla nesvá. Bála jsem se ho. Co když na mě něco zkusí?

Když si něco zkusí, tak ho prostě odstrčím nebo uteču.

„No tak jsem tady, dům Martinuse Gunnarsena a jeho rodiny. Já tam nechci, ale budu si muset vybrat, buď  přetrpím těch pár hodin s tím úchylem a nebo se na něj vykašlu a oba dostaneme pětku z úkolu, to znamená že by mi mohl něco udělat.

Ehmm... asi si vyberu tu první možnost.

Zmáčkla jsem zvonek a po celém domu se rozlehla melodie zvonku.

Takže toto by bylo všechno pro druhou kapitolu. Byla sice kratší, ale příští kapitola bude delší.
Snad se líbila a u další kapitoly, ahoj. 😘😊