Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~12. Kapitola 💛

NICOL

„Měla bych tam jít?” zeptala jsem se Beth a podala ji ten papírek, který mi dal asi před dvěmi hodinami Martinus. Papírek si přečetla a nechápavě se na mě podívala. „Vážně⁉” vydala ze svých úst. „Já jsem myslela, že ho z celého srdce nesnášíš?” „Ehmm... To jo, ale...” „Ale?” „Asi se chci pomstít Marcusovi.” vydala jsem ze svých úst a zavřela oči.

Když jsem oči otevřela a podívala se na ni, tak na mě valila oči. „C-cože? S Martinusem!?” „Máš pravdu. Je to blbý nápad,” řekla jsem a objala ji. „A-ale já pořád nedokážu uvěřit tomu, že mě Marcus podvedl.” vzlykla jsem ji do ramene. „To bude dobrý” řekla mi a usmála se.

***

Jsou tři hodiny a padesát minut a já sedím na posteli Beth. Ano, s Martinusem ven nejdu. Z jedné strany jsem ráda, že můžu mít při sobě Beth, ale z druhé strany se trochu obávám co se bude dít zítra ve škole, protože mi je jasné že Martinus nebude úplně šťastný, že jsem nedorazila.

Můj mobil, který byl položen na nočním stolku začal vibrovat a já pochopila, že mi někdo volá. Mobil jsem si vzala a lekla se. Martinus. Zkama vzal moje číslo? Koukla jsem se na Beth se strachem v očích. „Vy jste si dali čísla?” zeptala se mě nechápavě Beth. „N-ne, z-zkama vzal moje číslo?” zeptala jsem se. „Nedal mu ho třeba Marcus?” „S-snad ne.” řekla jsem a mobil nechala dál vibrovat dokud nepřestal. Zítra to bude zajímavý.

**

„Pročpak jsi včera nepřišla?” zeptal se mě Martinus a přitiskl mě na školní skříňky. Jenom jsem se na něj koukala a radši nic neřekla. „Chtěl jsem se s tebou na něčem domluvit.” řekl a nebezpečně se přiblížil. „N-na č-čem?” zakoktala jsem. Usmál se, pohladil mě po líčku a chystal se něco říct, ale vyrušil nás náš učitel na matiku. „Slečno Holsonová, pane Gunnarsene! Tohle není žádný club, takže se laskavě chovejte jako ve škole!” řekl a trochu nás od sebe oddálil. Martinus si povzdychl. „Až budeš doma tak mi zavolej.” řekl a já se usmála. Počkat!? Co!? Já jsem se usmála na Martinuse Gunnarsena!? Bože.

Úsměv mi opětoval a ztratil se v chodbách školy. „Co chtěl?” zeptala se mě Beth. Asi to celé sledovala. „Ehmm... Nevím...” „No jasně.... Vyklop to.” řekla a já spustila. „Ehmm... Chtěl se prý se mnou na něčem domluvit.” řekla jsem a Beth se usmálá. „Tak takhle jo.” zasmála se drkla mě loktem. Nechápavě jsem se na ní podívala. „Jasně....” řekla jsem. Začaly jsme se smát, ale Beth z nějákého důvodu hned přestala. Dívala se za mě s kamenným výrazem. Otočila jsem se a viděla to co jsem nechtěla. Marcus. „Co chceš?” zeptala jsem se ho. Nic neřekl a táhl mě směrem k záchodům.

„Pusť mě!” zakřičela jsem po něm, ale on mi pořád neodpovídal. Zavedl mě na klučičí záchody a zamkl je. S kama vzal klíče?

Hned se ke mě přiblížil a své ruce přemístil na mé boky. „Co to.... ” chtěla jsem doříct svoji větu, ale on mi to nedovolil. „Moc mi chybíš.” řekl a přiblížil se ke mně ještě víc. Tak toto mi moc chybělo. Musím zase cítit ty jeho rtíky na těch mých. Ne nemusíš. Haló prober se Nicol, to on je ten kdo tě podvedl, to on je ten co ti způsobil hroznou bolest. Říkalo mi moje svědomí. Má pravdu, ale já prostě nemůžu.

Chtěla jsem se odtáhnout, ale než jsem to stihla tak už jsem cítila ty jeho božské rtíky na těch mých. Ze začátku jsem se z toho chtěla vykroutit, ale nešlo to, tak jsem povolila a začal spolupracovat. Usmál se do polibku a chtěl mi sundat moje tričko, ale to jsem mu nedovolila. Šáhla jsem do jeho kapsy, kde měl klíče od záchodů, rychle je odemkla a chtěla odejít, ale silně mě chytl za zápěstí. „Proč?” zeptal se. Ruku jsem rychle vykroutila z jeho sevření a utekla. „Pořád tě nenávidím.” zakřičela jsem.

Rychle jsem utíkala po chodbě, ale do někoho jsem narazila. Spadla jsem na zem. Ten do kterého jsem narazila mi podal ruku a pomohl mi. „Omlouvám se” řekla jsem, ale pořád se mu nekoukla do obličeje, takže nevím o koho se jedná. Jeho ruce hned směřovali k mým bocím a natlačil mě na zeď. „To je v pohodě kočičko” řekl a už jsem pochopila o koho se jedná. Koukla se mu do obličeje a spatřila jeho úšklebek. „Co tu vůbec děláš?” zeptal se mě. „T-to je jedno.” „Není.” křikl až jsem nadskočila. Byla jsem ticho a koukala se mu do těch jeho krásných čokoládek ve tvaru očí.

„Nešahej na ní.” někdo křikl, ale podle hlasu bych tipovala, že to je Marcus. Přišel k nám a Martinuse ode mě odtrhl. „Víš co jsem ti říkal” řekl mu výhružně. „Klídek” řekl Martinus a bouchl ho do ramene. „Jdi.” křikl po něm Marcus. A on tak i udělal.

Naštvaný Marcus se ke mně celkem rychle přiblížil. „Vím, že už se mnou nechceš mít nic společného, ale dovol mi tě aspoň před ním chránit. Pořád mi na tobě záleží a bojím se, že ti ten parchant zase něco udělá.” řekl a mě se v očích začaly tvořit slzy. Odešla jsem od něj. „Nech mě napokoji.” zakřičela jsem. „Nicol, prosím.” „Ne! Už to konečně pochop. Už s tebou nechci mít nic společného. Za všechno můžeš ty! Jenom ty! Kdyby jsi mě nepodvedl, tak by se nic takového ani nemuselo stát! Tak už mě prosimtě nech na pokoji!” zakřičela jsem po něm, že to musela slyšet snad celá škola. Zamračil se. „Dobře, ale až tě zase znásilní nebo něco na ten způsob, tak za mnou nechoď!”

Takže jsem se zase dokopala k další kapitole. Omlouvám se, že je trochu nudnější, ale já doufám, že aspoň někoho zaujala.😋

Takže doufám, že se tota kapitolka líbila a u další. Ahoj.😘😊