Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~21. Kapitola 💛

NICOL

Běžela jsem co nejdál jsem mohla. Proč se mi něco takového stalo už podruhé. Co je na mně tak moc špatného?
Na nic jsem nečekala a zavolala taťkovi, který se včera vrátil domů. „T-tati?” „Co se stalo!?” „Prosím, přijeď si p-pro mě.” „Co se stalo a kde jsi!?” koukla jsem se okolo sebe, abych mu mohla odpovědět. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom kam běžím. Hlavně, že jsem mu utekla. „Ehmm... U š-školy.” odpověděla jsem mu.

*

„Co se stalo zlatíčko?” přišel za mnou taťka a sedl si na postel, na které jsem ležela. „O-on m-mě málem p-podvedl.” zavzlykala jsem mu do ramene. „Kdo?” „No kdo asi!?” utřela jsem si slzy. „Martinus?” zeptal se mě opatrně. Já jsem mu na to kývla. „A jsi si tím jistá?” pohladil mě po hlavě. „J-jo.” odpověděla jsem mu a opět propadla do hysterického breku. „Zlatíčko, netrap se prosím.” nic jsem mu na to neodpověděla, jenom jsem se k němu ještě víc přitulila. „Zavolal jsem Beth, za chvilku tu bude.” řekl mi a políbil mě na čelo. „D-děkuju moc.”

Taťkovi na rameně jsem brečela asi další dvě minuty, ale potom se ozval zvonek. „Jdu tam to bude Beth.” řekl, pohladil mě po líčku a šel dolů do prvního patra otevřít dveře.
Hned za mnou přiběhla Beth a objala mě. „Co se stalo?” řekla vyděšeně. Chvíli jsem nic neříkala, ale po chvilce jsem se odvážila a odpověděla jsem ji.

„No to si děláš srandu!?” vykřikla a utřela mi slzu, která mi stékala po líčku dolů. „N-nedělám. J-j-jak mi t-to mohl udělat?” zavzlykala jsem. „Nevím. Vždycky, když jsem vás viděla spolu, tak jste vypadali šťastně.” povzdychla si. „Počkej! S kým to měl!?” rychle se zeptala. „Zkus hádat.” „Neříkej, že to byla ta kurvička Caroline!?” vykřikla. Opět jsem se nic neodvážila říct a propadla jsem ještě k věčímu breku. „Nee...” přitulila se ke mně. „Víš co? Já tu zůstanu s tebou přes noc a je mi jedno jestli ti to bude vadit nebo ne. Já tu prostě zůstanu, protože to potřebuješ!” vykřikla. „Děkuju moc.” špitla jsem.

~4 months later~

„Nicol prosím!” zakřičel po mně Martinus, který stál předemnou. „Řekla jsem ti ne!” zakřičela jsem po něm zpátky. „Však jsem ti snad už tisíckrát řekl, že to bylo jenom nedorozumění, nic se nestalo!” křikl. „Zajímavé,” řekla jsem klidně. „Víš, ale já jsem viděla něco jiného!” křikla jsem naposledy a zabouchla dveře mého baráku. Po dveřích jsem pomalu sjížděla až dolů a zavřela oči.
Slyšela jsem Martinuse bouchat na dveře a dokonce jsem ho slyšela i brečet a to mě sundalo. Propadla jsem hysterickému breku.
„Nicol prosím.” to bylo to poslední co jsem slyšela, potom už bylo ticho. Vyšla jsem schody nahoru, vešla jsem do pokoje a za sebou jsem pořádně bouchla dveřmi. Pomalu jsem se dobrala k posteli a skočila na ní. Hlavu jsem si zabořila do polštáře a začala vzpomínat na naše společné zážitky. Bylo to tak super. Pořád ho moc miluju, ale já ho milovat nechci! Je to hajzl! Oba dva Gunnarseni jsou hajzlové!

Proč ses do toho hajzla musela zamilovat!? Nezapomnělo mi říct moje svědomí.
Musím se nějak odreágovat!

Popadla jsem mobil a začala hledat lidi, se kterýma by jsem si mohla psát. Zničeho nic se mi na displeji objevila nepřečtená zpráva. Marcus. Opatrně jsem klikla na displej a zobrazila si zprávu

Marcus: Ahoj, nepůjdeš dnes ven?

Kdyby jste se divili. Poslední dobou jsem se začala bavit s Marcusem. Popravdě nečekala bych to, ale celkem dost mi pomáhá s odreágovaním. Od toho incidentu začal být na mě hodný, začal mě zvát na různé akce a někdy spolu půjdeme i do cukrárny, ale i přes to že se o mě začal "starat", se mi na něm něco nezdá. V nějákých momentech mi příjde dost falešný.

Me: Nechce se mi :((
Marcus: Notaak ❤
Me: Ne.
Marcus: Tak promiň, že jsem se tě zeptal.

Na to jsem mu už neodpověděla a vypla mobil, zanedlouho jsem ho znovu zapla, protože mi někdo zavolal. Hovor jsem přijala. „Ano?” „Ahoj, tak jak se držíš?” ozval se hlas Beth. „Ani nevím. Někdy brečím, ale někdy jsem v pohodě. Nechápu proč mám pořád takové nálady. Však to už jsou asi čtyři měsíce co se to stalo.” jenom se nad tím zasmála. „Nicol to znamená, že jsi do něj pořád zamilovaná.” dořekla a uchechtla se. „Ale já ho nechci milovat,” „Tak to je mi líto, ale citům neporučíš.” měla pravdu. Citům poručit nemůžu, ale já nemůžu za to, že byl s tou kurvou.
A už to tu je znovu, už se mi chce zase brečet. Nicol to zvládneš, hlavně se nerozbreč! Pozdě. Neudržela jsem to.

*

„Dobře tak se měj a hlavně se drž. Mám tě ráda ahoj.” řekla mi do hovoru a típla ho.
Volali jsme si asi hodinu nebo dvě, no však to znáte.
Náhle jsem uslyšela zvonek. Nejspíš to bude taťka, protože jel za strýcem něco vyřídit. Sešla jsem do prvního patra a otevřela dveře. Taťka to nebyl! Byl to Martinus a v ruce držel puget růží. „Ale já jsem ti řekla...” „Prosím. Odpusť mi. Prosím...” „A-ale já nemůžu.” ucítila jsem jak se mi do očí začaly hrnout slzy. Chtěla jsem ty dveře zavřít, ale on mi v tom zabránil. „Tak si aspoň vem ty růže.” řekl a podal mi je. Chvíli jsem váhala, ale po chvilce jsem je popadla a zabouchla dveře. Vzala jsem nějákou vázu ze skříně, nalila do ní vodu a vázu s růžema jsem položila na skříňku v mém pokoji.

Chvíli jsem se na ty růže koukala. Cítila jsem jak se do mě znovu hrne smutek, ale tentokrát i zlost. Popadla jsem mobil a napsala jsem Marcusovi. Musím se nějak odreágovat a při nejlepším na Tinuse zapomenout. Hrozně moc mi ublížil.

Me: Ahoj. Platí pořád ten venek?
Marcus: Že by si to tu někdo rozmyslel? 😏
Me: Ve tři v parku.

Takže toto byl konec nejspíš předposlední kapitoly toté knížky. 😔

Mám v plánu začít psát novou knížku, tak jsem se chtěla zeptat jestli by jste ji četli a jestli má být o Macovi nebo o Tinusovi ❤ Takže mi to prosím napište do komentáře🙏❤

Totu kapitolu bych chtěla věnovat dvoum úžasným holčinám: Elinka67 a   natinka005 ❤❤

Takže snad se vám kapitola líbila a nejspíš už u té poslední kapitoly. Ahoj 😘😊