Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~5. Kapitola 💛

MARTINUS

„Hej co všechno víš o té Nicol?" zeptal se mě Mac. „Jakou myslíš?" dořekl jsem a zasmál se, protože znám hodně holek, které se jmenují Nicol a z většinou jsem se i vyspal. „Myslím tu která tu nedávno byla." „Jo tu. Od ní se drž dál ráda kope kluky do koulí. A je hrozně uzavřená. Není jako většina holek, většina holek mi dala tota ne." dokončil jsem svůj monolog a on se začal smát. „Brácha, ale za to kopnutí si můžeš sám." Jenom jsem se na něj podíval vražedným pohledem a odešel jsem z baráku.

Šel jsem si zapálit do parku a zdržel jsem se tam asi dvacet minut. Už jsem byl na cestě domů, ale někdo do mě narazil.

***

NICOL

Byla jsem na cestě do kavárny. Měla jsem tam sraz s Beth. Šla jsem cestou přes park, protože to je zkratka. Zakoukala jsem se do mobilu, ale najednou jsem ucítila prudký náraz do někoho. Na zemi jsem seděla a držela se za nohu, moc bolela. „Promiň" dořekla ta osoba, měl povědomý hlas, ale hrozně smrděl po cigaretách. Podal mi ruku a já ji přijala. „T-to je d-dobrý" dořekla jsem a podívala se mu do obličeje. To snad ne! Martinus. „Jsi v poho?" „J-jo, už musím jít." řekla jsem mu a pokusila dojít do kavárny, ale když jsem udělala krok tak jsem sykla.

Martinus se zasmál a vzal mě do náruče. Srdce mi začalo rychle být. Co to do něj vjelo? „C-co to děláš?!" křikla jsem na něj a snažila se mu z náruče utéct. „Hej klídek koťe!" vykřikl na mě se zvýšeným hlasem. „Nevidíš, že ti chci pomoct?!" zase na mě křikl. Radši jsem už nic neřekla.

Asi po pěti minutách jsem se ho zeptala „K-kam to vlastně jdeš?" Podíval se na mě a usmál se „Ke mně." „Ale já mám sraz s Beth!" „Nemůžeš chodit, kotě, takže si tu schůzku odložíš až budeme u mě." „D-dobře" nemělo cenu mu odmlouvat, ale co když až budem u něj ,tak zase něco zkusí?

Začala jsem se třepat. „Proč se třepeš?" zeptal se mě. Já jsem nic neřekla a zavřela jsem oči. Stalo se to co jsem nechtěla, usla jsem.

„Halo kotě, vztávej jsme tu!" Dořekl a vlepil mi polibek do vlasů. Já jsem se zachvěla. Posadil mě na lavičku co měli u baráku a vyhrabal ze svojí kapsy klíče. Dveře otevřel a opět si mě vzal do náruče. „Je tu Marcus?" zeptala jsem se tiše Martinuse. „Ne není". Vešel do domu a směřoval do jeho pokoje. Posadil mě na jeho postel a zeptal se „Nechceš vodu?" jenom jsem přikývla na náznak souhlasu a usmála se.

Uslyšela jsem zvonění mého mobilu, byla to Beth. „No ahoj, kde jsi?" „A-ahoj, promiň, že tam nejsem. Po cestě jsem zakopla a něco mám z nohou." „Aha, no, jsi v pohodě?" „Ano neboj se, jsem v pohodě." „Dobře tak se uzdrav a později ti ještě zavolám jo?" „Jo jo super tak ahoj" típla jsem hovor a čekala na Martinuse s vodou.

„Na tady ji máš?" přišel do pokoje Martinus a podal mi vodu. „Děkuju" poděkovala jsem mu a on se na mě usmál. „Ukaž mi ji" řekl a já jsem nechápala. Cože to řekl? „C-co prosím?"
Martinus se začal smát. „Myslím tu nohu"

Nohu jsem opatrně položila na jeho postel. Chvíli si ji jen tak prohlížel a potom se ji dotkl, celkem nahlas jsem sykla. „To bude jenom naražené, bude to v pohodě." řekl a usmál se na mě, já mu úsměv opětovala. Zadívala jsem se do jeho krásných očí a nedokázala se odtrhnout. Začal se ke mě pomalu přibližovat, nebylo mi to tak nepříjemné jako před několika dny, když jsme dělali projekt.

Byli jsme tak blízko sebe, že jsem už cítila jeho horký dech. Nevím proč, ale měla jsem nutkání ho políbil. No tak Nicol ovládej se! To on byl ten co tě chtěl znásilnit. Nedělej to, hlavně ho nelíbej! Zavřela jsem oči a čekala na polibek, ale to by nás někdo nesměl vyrušit.

„Jejda, ehmm.... omlouvám se. Nebudu rušit." řekl vyděšený, ale i smutný Marcus ve dveřích. „Né to je dobrý, já už jsem stejně na odchodu" vykřiknu a pokusím se postavit. „Ne! zůstaň tu." Řekl Martinus, já jsem ho ignorovala a pokusila jsem udělat krok, ale marně, spadla jsem. Martinus mě jenom zabíjel pohledem. „Já ti pomůžu" řekl Marcus a rozeběhl se ke mně. Vzal si mě do náruče a usmál se na mě. Hned jak jsem zahlédla jeho úsměv, tak jsem si myslela že se rozteču, byl tak překrásný.

Dovedl mě před dveře jejich baráku „Pojedem autem a nebo chceš, aby jsem tě takhle dovedl až k tobě domů?" Jenom jsem se na něj koukala a nic neřekla. Uchechtl se a vedl mě v jeho náručí ke mě domů. „Kde bydlíš?" zeptal se mě a já jsem mu řekla moji adresu.

„Jak to máš vůbec s Tinusem?" zeptal se mě a dál mě vedl domů. „Nic mezi náma není. Pořád se ho bojím, ale to co se stalo ti už asi řekl." „Jo řekl, takže to znamená, že jsi zítra večer volná? Víš napadlo mě jestli by jsi nešla třeba v osm někam ven?" Vážně to řekl. Samozřejmě, že s ním půjdu. „A-ano, ráda" musela jsem se začít červenat. „Nemusíš se bát jsem jinačí než brácha." řekl a usmál.

*

Už jsme před mojím barákem. „Děkuju moc" řekla jsem a zase se začala červenat. „Nemusíš se červenat" řekl se smíchem v hlase. „No tak já už budu muset. Takže tě zítra vyzvednu tady v osm?" Jenom jsem přikývla. Při loučení si mě přitáhl do obětí a já jsem nic nenamítala, jenom jsem si to užívala.

Takže tu máme po trochu delší době další kapitolku... No nevím co bych k tomu řekla. 😶

Už nám začal další školní rok no... Popravdě čekala jsem, že do nového školního roku půjdu s radostí, ale opak se stal pravdou.... 😶😑
Doufám že se líbila a u další kapitolky. Ahoj. 😘😊