Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~4. Kapitola 💛

NICOL

Vzbudil mě budík jako vždycky. Vůbec se mi nechtělo do školy, protože jsem se bála Martinuse. Nejspíš si to odskáču za ten včerejšek. Ale já mu říkala, že s ním spát nechci, takže si za to může sám.

Udělala jsem si hygienu a šla se nasnídat do kuchyně. Máma spala v ložnici a táta si četl noviny jako vždycky.

„Tati?” promluvila jsem na něj s hlasem plných obav. „Ano holčičko? Stalo se něco?” chtěla jsem mu říct co se stalo včera u Martinuse, ale bála jsem se. „Ehmm.. né nic se nestalo, jenom ....”
Přerušil mě „Tak co?” „Ehmm.... Jenom jestli by si dnes po škole mě dovezl domů?” Jenom se zasmál a řekl „Samozřejmě, tys mě ale vylekala” zasmál se, já se snažila se taky usmát, ale moc mi to nešlo. „Děkuju moc”

Dala jsem mu pusu na líčko a vyrazila do školy.

Celou cestu jsem byla nesvá.

„Ahoj” Zakřičela na mě Beth u školy. „Ahoj” řekla jsem a podívala se na zem.
„Děje se něco? Pokud jo tak mi to můžeš říct.” řekla a usmála se na mě. Taky jsem se usmála a začala ji vysvětlovat celou situaci.

*

„.... No a potom jsem si uvědomila že jsem si u něj nechala bágl s věcma, proto mám teď toten” dořekla jsem a ukázala na starý, ošustěný batoh.

„Tak to ne, to nemohl udělat! Kdyby jsi mu neutekla tak tě mohl i znásilnit!” Dořekla s vyděšeným výrazem v jejím obličeji. „Jo já vím.” řekla jsem se skleslým hlasem.

Zazvonilo na hodinu a já s Beth jsme se odebrali do třídy. „Počkej on tam není!”
Řekla Beth s radostí v obličeji. „C-cože j-jakto?” Vykoktal jsem ze sebe. „Nevím, asi si uvědomil jakou udělal chybu a šel ti koupit růži.” Řekla s ironickým hlasem a já se začala smát. „Jen to ne.” Dořekla jsem a smáli jsme se ještě víc.

V polovině hodiny se otevřely dveře a z nich vyšel Martinus. Byl celý rozcuchaný a měl velké a tmavé kruhy pod očima.

„Pane Gunnarsene!” řekl učitel na matiku. „Kde jste se flákal?” zeptal se.
Podíval se na mě a řekl. „Zaspal jsem.”
Řekl a šel si sednout do lavice. Začala jsem se neovládatelně klepat. „Slečno Holsonová jste v pořádku?” zeptal se učitel. „M-m-můžu s-si odskočit?” „Samozřejmě, že můžete. Není vám špatně? Neměl by jít někdo s váma?” Špatně mi nebylo, ale zalhala jsem. „A-ano”

Ukázal na Beth a naznačil nám, že by jsme už měli jít.

„Nicol? Jsi v pohodě? Tobě je špatně?” Zeptala se mě na chodbě se starostí v očích. Mám ráda ,když se o sebe navzájem staráme. „N-ne špatně mi není, jenom se ho bojím. Co mám dělat? Když vlezu do třídy tak se rozklepu.” Řekla jsem se slzama v očích. „Nicol, pojď ke mně” Přitáhla si mě do objetí.

Po pěti minutách jsem se teda odhodlala vrátit do třídy.

„Tak slečno Holsonová, už je vám lépe?”
„A-ano je.” pokusila jsem se o úsměv a šla si sednout do lavice, pokusila jsem se nepohlédnout do Martinusových krásných očí.

**

Stojím asi dvě stě metrů od školy a čekám na mého taťku. Ale najednou slyším známý hlas, byl to Martinus. „Nemusela jsi to dělat.” Řekl. Já jsem pošla a pár kroku dál od něj.

Vůbec jsem na něj nechtěla mluvit, ale nedokázala jsem to. „Co myslíš?” Zeptala jsem se. „Myslel jsem to, jak jsi mě včera kopla.” „Tak jako sorry, ale jak by ses cítil, kdyby tě někdo chtěl znásilnit!? Můžeš si za to sám!”
„Já jsem tě nechtěl znásilnit!” Zakřičel na mě, zakřičel to tak nahlas, že to musela slyšet nejspíš celá škola. „Tak proč jsi pokračoval, když jsem ti řekla ne!?”

Mlčel, ale potom promluvil „Hele, Nicol na omlouvání nemám náladu.” dořekl a hodil mi můj batoh, který jsem si u něj nechala na zemi. „D-dík” Jenom se na mě koukl a obmotal si ruce okolo mého pásu.

Vypadalo, že mi chtěl něco říct, ale někdo nás přerušil. „Ehmm... neruším?”
„Tati!? Ehmm.. ty už jsi tu?” Hned jsem se od Martinuse odtáhla. „Dobrý den já jsem Martinus Gunnarsen.” Představil se. „Ahoj já jsem otec Nicol, říkej mi Patrick”. Nic jsem neřekla a nastoupila taťkovi do auta. „Nicol tak se měj. Jo a nezapomeň mi zavolat.” „Eghh.... Nikdy” řekla jsem mu. Pořád jsem se ho bála.

Takže máme tu další kapitolku.
Vím... Dneska je trochu nudnějši, ale další budou lepší. Doufám že se líbila a u další ahoj. 😊😘