Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~13. Kapitola 💛

NICOL

Svůj pohled jsem měla upřený do mobilu, když mi najednou někdo dal své ruce na mé oči. „Hádej kdo jsem.” poznala jsem, že to je Beth a usmála se. „Že tě to vůbec baví.” zasmál jsem se a otočila se k ní. „Jdeš dnes domů pěšky nebo si pro tebe jede taťka?” zeptala se mě. „Upřímně, ani nevím.” řekla jsem a zasmála jsem se. Beth se na mě usmála a přitáhla si mě do objetí. „Jsem ráda, že se zase usmíváš. Takovou tě znám.” řekla a začala mě drtit v jejím objetím. „Tak to jsem ráda.”

„Nepůjdem spolu domů?” zeptala jsem se ji. „Jasně, proč ne.” odpověděla mi a usmála se na mě. Usmála jsem se taky, ale ten úsměv mě hned přešel když jsem zahlédla Martinusův "gang" vycházející ze školy a hned za nima Marcus, který měl propletenou ruku s tou courou se kterou mě podvedl. Bezmocně jsem se na něj koukala. Vypadal šťastně. Hned jak si všiml, že ho celou dobu pozoruju tak se ušklíbl a přitáhl si tu couru do polibku. Tak to mi dělá naschvál.

Hned se mi začaly vytvářet slzy v očích a Beth si toho všimla. „Nicol kašli na něj.” řekla mi a já se na ni usmála. „Co by jsi řekla na to, kdyby jsme šli do parku na jahodovou zmrzlinu?” zeptala se mě. Ona ví co na mě působí. Jahodová zmrzlina. „Beth, děkuju ti moc. Jsi prostě nejlepší kamarádka na světě.” řekla jsem ji a objala ji. „Děkuju moc, ale už by jsem mohli vyrazit, mám neuvěřitelnou chuť na tu zmrzlinu.” řekla a olízla si rty. „Já tě tak moc miluju.” řekla jsem a zasmála jsem se, ale to už mě Beth vedla od školy pryč.

**

„Tak co? Máš už hotový ten úkol do literatury?” zeptala se mě Beth a lízla si zmiňované jahodové zmrzliny. „Jejda.” řekla jsem a podrbala se na zátýlku. „Pokud si ten úkol chceš ulehčit, tak jdi do knihovny a tam si ofoť nějáké ty kraviny z knížek.” poradila mi.

„Dobře, děkuju moc.” poděkovala jsem a následovně se na ni usmála. „A nevíš náhodou, kdy v té knihovně otevírají?” „Tento týden vyjímečně otevírají o půl osmé.” „Tak pozdě?” „Jo. Pustí tě tam rodiče?” zeptala se mě. „Dnes v pět jedou na nějáký večírek do Osla.” řekla jsem a usmála se. „Tak to máš dobrý. Mojí rodiče vůbec nikam nejezdí a když už se poštěstí, tak musím hlídat mladší sourozence.” odfrkla si. Jenom jsem se zasmála a vydala se domů.

„Jdeš se mnou?” zeptala jsem se Beth. „Promiň, já úplně zapomněla. Dnes vlastně jdu ven s Nickem.” řekla a mě to mile překvapilo. „S Nickem?” zasmála jsem se. „Zítra ti všechno vysvětlím.” řekla a já se zasmála. „Dobře, tak si to užíj.” řekla jsem ji a objala ji.

*

Šla jsem domů, ale někdo si obmotal ruce okolo mého pásu. Vylekalo mě to. Popravdě jsem si myslela, že to je Martinus, ale když jsem se otočila, tak na mě čekalo nemilé překvapení. Marcus. „Kde máš tu svoji couru?” zeptala jsem se otráveně a hned od něj popošla o několik kroků dál, ale on se přiblížil. „Myslíš Caroline?” zeptal se mě. „Promiň, ale nevím jak se ta tvoje kurvička jmenuje. To jsi mi ještě zapomněl říct.” řekla jsem a rychlým krokem šla ke mně domů, ale on mě pořád sledoval. „Můžeš mě prosimtě přestat sledovat?” zeptala jsem se ho. „Já tě nesleduju! Jdu domů!” „Pokud to máš namířeno domů, tak by ses mě otočit, protože cesta k tobě domů je tamtím směrem!” křikla jsem po něm a ukázala jakým směrem by měl jít.

Zamračil se a odešel.

„Co chtěl?” zeptal se mě Martinus, který stál u stromu. Bože! To se mi snad zdá!? Nejprve Marcus a teď Martinus!? Ti dva mě snad jednou přivedou do hrobu!

„Co tu chceš zas ty?” zeptala jsem se otráveně. Ti dva mi už začínají lézt na nervy! „Jdu domu.” Tak toto je fakt jak někde u debilů. „Bože! Pokud sis nevšiml tak cesta k tobě je na opačné straně, brouku!” „Klídek, kotě.” řekl a zasmál se.

„Nepůjdeš někdy ven?” zeptal se. „Bože! Kdy už konečně pochopíš, že s tebou i s tvým egoistickým bratříčkem nechci mít nic společnýho. Proč pořád něco na mě zkoušíte?! Začíná mě to pěkně štvát! Proč pořád otravujete zrovna mě!? Je spousta vymatlaných holek na, které toto můžete zkoušet, ty vám dokonce skočí do postele rovnou a nemusíte se ani snažit! Tak mě prosimtě nech na pokoji a to samé platí pro tvého bratra!” zakřičela jsem po něm.

„Jak chceš” řekl dotčeně. „Děkuju.” poděkovala jsem mu a falešně se na něj usmála. Bylo vidět, že mi falešný úsměv oplatil. „Tak se měj, kotě.” řekla a olízl si vrchní ret. „No nazdar. Jo a přestaň mi tak říkat?” „Co myslíš kotě?” Zeptal se mě provokativně a zasmál se. Šlo vidět, že to dělá naschvál.

Kašlu na něj!

Jenom jsem si povzdychla a vydala se domů.

Takže tu je opět nová kapitolka. Co si o ní myslíte? Já si osobně myslím, že to je zatím nejnudnější kapitola co jsem kdy napsala.

Ale i nudné kapitoly být musí. 😉
Slibuju, že v hned další kapitole se už něco bude dít a pokusím se, aby byla celkem dlouhá. 😇

Takže doufám, že se líbila a u další kapitolky. Ahoj. 😘😊