Just A Girl [Marcus & Martinus] -Dokončeno-

~14. Kapitola 💛

NICOL

„Tak jak to rande dopadlo?" zeptala jsem se Beth po telefonu. „To nebylo rande!" začala se bránit. „Jasně, vyklop to." „Notak dobře," řekla a povzdychla si po chvilce váhání „Dali jsme si sraz na náměstí, potom jsme šli na zmrzlinu, no ale potom....." odmlčela se.

„Potom jste si dali pusu." zakřičela jsem s radostí. Beth si povzdychla. „Ne to ne. Potkali jsme tam Gunnarseny s nějákou partou. Ptali se po tobě...." Cože!? Ti debilové se po mě ptali!? „A-aha a co chtěli?" zeptala jsem se nejistě. „To je jedno...." „Není!" „Je." řekla a zasmála se. „Beth vyklop to!" „Ne." Tak ta holka si ze mě dělá už srandu ne? „Bethany!" „Ja už musím, tak se měj." „Ne počk....." nestihla jsem ani doříct větu, protože to típla. „Já ji jednou zabiju." povzdychla jsem si a zasmála se zároveň.

*

Místo toho, aby jsem si užívala těch vzácných chvilek, kdy mám "free house" tak musím do pitomé knihovny kvůli úkolu do literatury.

Vstala jsem z postele a šla se sebou něco udělat. Udělala jsem si obyčejný drdol a trochu si upravila dnešní make-up.

Dala jsem si sluchátka do uší a šla. Po cestě do knihovny jsem na sobě cítila něčí pohled tak jsem se otočila. Pozoroval mě jeden kluk, byl celkem hezký. Měl hnědé vlasy a temně hnědé oči, ty oči mi bohužel někoho připomněly asi nemusím, ani říkat koho. Když jsem si uvědomila, že na něj čumím, jako pes na novou hračku tak jsem se rychle otočila a rychle došla k té knihovně.

„Dobrý den" pozdravila mě knihovnice a já jsem ji slušně pozdravila taky.

*

To, že to bude trvat dlouho jsem věděla, ale že by to trvalo až tak dlouho, jsem netušila.

Napadlo mě, že by jsem si ten úkol mohla udělat rovnou teď a nemusela si zaplňovat paměť mobilu nějákou literaturou. Vytáhla jsem si papír který jsem vyhrabala někde v tašce a začala opisovat. Při opisování jsem ztratila pojem o čase a když jsem se asi po několika minutách podívala na velké hodiny, které byly pověšené na zdi, tak jsem zjistila, že asi za pět minut zavírají.

Měla jsem toho na opsání ještě celkem dost, tak jsem si tu knihu, ze které jsem plýtvala informace rovnou chtěla půjčit.

Šla jsem k té knihovnici a půjčila si tu knihu. „Děkujeme za návštěvu..." řekla a já se na ní usmála.

Venku byla už tma a to jsem nechtěla. Né, že bych se bála nebo něco takového, ale neměla jsem dobrý pocit, protože do knihovny od mého baráku se jde asi třicet minut.

Zašla jsem do tmavé uličky a trochu se zatřásla. Měla jsem na sobě jenom tričko s krátkým rukávem a teplota dnes úplně nejteplejší nebyla.

„Čau, kočko" někdo řekl a chytl mě za rameno. Když jsem se koukla, aby jsem zjistila kdo to byl, tak ve mě úplně hrklo. Byl to ten hezký hnědovlasý kluk. „A-ahoj" řekla jsem koktavě. „Kam pak to jdeš?" zeptal se mě a přiskl mě na zeď, která byla poblíž. Nee!? Už zase. „Ehmm... N-nikam." zakoktala jsem. „Copak? Snad se nebojíš?" zeptal se se smíchem v hlase. „J-já už budu muset jít." řekla jsem mu a byvlékla se z jeho sevření. Začínala jsem se bát. Začala jsem mu utíkat, ale on byl rychlejší a dohonil mě. „Ty mi nikam utíkat nebudeš!" zašeptal mi do ucha. „N-nech mě prosím." zašeptala jsem. „A co když tě nenechám?" zašeptal.

„Hej! Nech ji!" zakřičel pro mě dost známý hlas. Co tu dělá? „Nepleť se do toho Gunnarsene!" křikl ten kluk zpátky. Když k nám Martinus došel tak jsem si všimla, že je o hodně vyšší než ten kluk. Trochu se mi ulevilo, a pocítila jsem trochu bezpečí.
„O co ti jde!?" zeptal se ten kluk Martinuse. „Nešahej na ní!" „Co ti je? Ona si o to řekla!" řekl a já zpozornila. Martinus se na mě tázavě koukl, ale já mu naznačila, že jsem si o nic neříkala zakýváním hlavy na zápor a on se na mě usmál. „Lhaní ti jde špatně." řekl mu Martinus a zasmál se.

Ten kluk se zamračil, přešel blíž ke mně a začal mě dravě líbat. Všimla jsem si Martinusova obličeje a nevypadal, že by se mu to nějak líbilo, spíš vypadal jako by měl za chvíli prasknout vzteky. Oddělil nás od sebe. „Kotě jdi do parku, hned tam příjdu za tebou!" křikl po mě Martinus a já se rozeběhla k parku.

Co to mělo znamenat!? Proč na toho kluka tak vyjel?

*

Čekám tu už asi deset minut a Martinus pořád nikde. Asi už půjdu domů, protože mi je zima. Je asi pět stupňů a já tady šaškuju v krátkém rukávu. Už jsem se zvedala, když jsem najednou v dálce spatřila nějakou osobu, která šla ke mně. Po chvilce jsem danou osobu poznala a byl to Martinus. Stála jsem tam jako tvrdý ý a ani se nepohla.

Když došel na místo kde se nácházím, tak jako první si sedl na lavičku. Sedla jsem si za ním.

Začala jsem prozkoumávat jeho obličej a všimla si, že má roztrhlý ret a krvácí mu z nosu. Mám mu pomoc? Sice mě zachránil před tím chtíčem, vlastně nebýt jeho tak by jsem byla znovu znásilněná, ale když už jsem u toho znásilňování. On mě vlastně znásilnil taky.

„Ale to ho tu nemůžeš jen tak nechat!" řeklo mi moje svědomí. Dobře pomůžu mu. Ach jak já to moje svědomí nesnáším.

„Jsi v pohodě?" šeptla jsem a pohladila ho po vlasech. Počkat! Co? Proč ho hladím!?
„Jo, jsem." odpověděl mi chraplavým hlasem. „J-jak to d-dopadlo?" zeptala jsem se ho tiše. „Mark dostal výprask." řekl egoisticky a zasmál se, ale hned sykl bolestí, protože si nějak neuvědomil, že má roztržený ret. „Pojď jsem. Já ti pomůžu." řekla jsem mu a z batohu si vyndala kapesník, na který jsem následně pokapala vodu, kterou jsem naštěstí měla u sebe. Koukl se na mě a ušklíbl se. Nechápu proč, ale OK.

Kapesník jsem mu opatrně položila na ránu. On sebou trhnul a z úst mu vyšlo pár potichých sténů. „Pššt..." uklidnila jsem ho a zabodla svůj pohled do těch jeho očí. Byly tak krásné.... Teda, cože? Jsem blbá nebo co, že tu básním o Martinusových očích?

„Víš...," vydala jsem ze svých úst po chvilce ošetřování. Martinus se na mě podíval a usmál se. „Copak?" „J-já, ehmm... D-děkuju." řekla jsem a podívala jsem se do země. Slyšela jsem jeho potichounký smích. Najednou jsem ucítila jeho palec a ukazováček na mé čelisti, kterou následovně zvedly tak, aby jsem se mu dívala přímo do očí.
„Kotě, co bych pro tebe neudělal?" řekl. Trochu mě to zarazilo, ale dobře. „D-děkuju Martinusi." poděkovala jsem a usmála se. „Tinusi. Říkej mi Tinusi." řekl a usmál se na mě zpátky. „Dobře"

„K-když už jsme tady, tak jak jsi mě našel? Ty jsi mě sledoval nebo co?" zeptala jsem se ho. „Noo...." nervózně se podrbal na zátylku. „Takže sledoval?" „Né tak doslova." začal se bránit. Hodila jsem po něm nechápavý pohled. „No dobře.... Ehmm... Možná trošku." řekla a znova se podrbal na zátylku.

Chvíli jsme si jen dívali do očí, ale naše obličeje se pomalu, ale jistě začali přibližovat, až jsem cítila jeho horký dech. Hned jsem se odtáhla, protože s Gunnarsenem nemůžu mít nic společného. Stačilo mi to, že mě jeden znásilnil a druhý podvedl. „P-promiň, ale já už budu muset jít domů." řekla jsem a vztala z lavičky, na které momentálně seděl Tinus.

„Počkej..." křikl po mně Tinus a silně mě popadl za zápěstí. Sykla jsem, ale on se mi omluvil „Promiň, já nechtěl." řekl a přitáhl si mě blíž. Než jsem se vzpamatovala tak jsem cítila jeho heboučké rtíky na těch mých. Z jednoho nevinného polibku, se proměnilo ve vášnivé líbání...

Nic jsem nenamítala, ale nevím proč. Že by se mi to líbilo? Nikdy bych nečekala, že bych podlehla zrovna Martinusovi Gunnarsenovi...

Takže tady bych to pro dnešek utla. 😉😏

Opět se omlouvám, že jsem dlouho nevydala novou kapitolu, ale buď jsem neměla čas a nebo jsem neměla náladu.😋😕

Pokusím se být aktivnější. 😇

Takže doufám, že se vám kapitola líbila, snad nebyla nudná a u další. Ahoj. 😘😊