Japan [Riren]

2.

Co jsem to Christě řekl, tak se rozbrečela. A já s ní. Nemohl jsem ji vidět brečet. Objal jsem ji, brečela mi do hrudi. Hlazení na vlasech a na zádech jí trochu uklidnilo. Trhavě dýchala. Chtěla se odtáhnou, ale já jí to znemožnil. Objal jsem ji ještě více a vůbec jí nepouštěl. Dalo by se říct, že jsme usnuli v objetí toho druhého.

V šest hodin ráno, mě probudila máma. Nejen mě, ale i Christu. Smutně se usmála a řekla že za půl hodiny, vyrážíme na letiště. To bylo peklo. Běhal jsem po domě a hledal věci, které by se hodila na dva roky do Japonska. Jak máma řekla, tak se i udělalo. 

Letěl jsem soukromím letadlem. Jak jinak. Mamka nechce, abych se nakazil nějakou nemocí z osobních letadel. Na tohle je úchylná. Úplně.

Když letadlo přistávalo, tak jsem se modlil aby mě otec, vyhodil z domu se slovy: ,Jsi jen rozmazlený děcko!'. To bych byl vážně rád. Když jsem vystupoval z letadla, šel jsem co nejpomaleji co to šlo. Jen co jsem vyšel z tunelu na letišti, tak se okolo mě shromáždilo, velikánský,  okruh novinářů a fanynek. Stál jsem tam jak opatřený horkou vodou.

Fanynky se na mě tiskly, jak vosy na lízátko. Novináři mi dávali všelijaké otázky. Některé byly až moc osobní. Třeba jako jestli jsem heterosexuál, bisexuál, nebo homosexuál. Nemohl jsem jim říct že jsem bisexuál... To by mě všichni odsuzovali. Dnešním světě, ano.

Proběhnou nějací chlapy v černém oblečení. A začnou se ke mě prodírat davem. Mluvili na ně japonksy. Rozuměl jsem jim. Ale byl jsem natolik rozespalý a rozlámaný, div že jsem dokázal odpovídat na otázky.

Když se ke mě dostali, tak mi jeden chlap dal ruku okolo ramen a tlačil se, se mnou, proti davu. Druhý chlap se snažil uklidnit nespokojené fanynky a naštvané novináře. Ještě na mě křičeli, nějaké otázky, ale neodpovídal jsem. Proč taky?

Dovedl mě před letiště. Na silnici stálo několik aut a mezi nimi i limuzínami. Vážně musím jet limuzínou? To nemůžu normálním taxíkem? Nechci dávat najevo, že mám více peněz, než lidi okolo mě. Nemám to rád.

V Německu to bylo něco jiného. V našem, malém městečku, jsem znal každého a oni zas mě. Věděli jaký jsem. Že nejsem ten rozmazlený kluk, který ohrnuje nos nad prací. To já vážně nejsem. Celé prázdniny jsem trávil s přáteli v přírodě. Buď to pod stanem nebo pod širákem. Smáli jsme se a dělali kraviny. A teďka budu muset tři měsíce počkat, než se s nima zas uvidím...

Nastrčil mě do limuzíny. Zavřel za mnou dveře a šel na místo řidiče. Počkal na druhého chlapa a pak vyjel. Moje kufry byli už dávno v kufru od auta. Jeli jsme dlouho. Projeli jsem snad pěti městama, jinak jsme jeli přírodou. Stoprocentně to město, bude nějaký zapadákov. I když mě to nevadí. Spíš jsem rád. Nemám rád velkoměsta. Je tam na mě příliš hluku. Mám rád klid a někdy přivítám i ticho.

,,Mladý pane, už tam budeme," oba dva se na mě podívají v zpětném zrcátku. Kývnu, a nezpouštím oči z okolí, z okýnka. Místo přírody jsem viděl pár domů, na kraji města. No.. domy... Spíš vily. Hodím překvapený výraz dopředu na chlapy. Ani jeden z nich se na mě nepodívál. Podívám se znovu z okýnka. Ani u jedné vily nezastaví.

Aha... Takže nějaký pronájmnutý byt nebo rodinný dům. Opřu si lokty o kolena a do rukou položím bradu. Zavřu oči a pomalu se nechávám unášet spánkem. Nechci usnout. Ale v letadle jsem se moc nevyspal. I když je v tom letadle postel, jak kráva, tak já jsem musel spát v křesle. Hold jsem pako.