Japan [Riren]

42.

Je pryč, strašně dlouho. Už mi chybí jeho objetí... Jo, ať zapomene, že něco bude. Vím, že za to Levi nemůže, ale stejně. Nic nebude! Převalím se na bok a obejmu polštář. Zavrtám hlavu do něj hlavu a začnu vdechovat Leviho vůni. Obejmu ho i nohama (nevím jak jsem to udělal, ale udělal). Neslyším hlasy ani kroky v chodbě. Nic. To s nima někam odejel, nebo co? Pokud jo.. tak mu do smrti nezapomenu. Uraženě nafouknu tváře.

Nemůžu být uražený. Levi za to prostě nemůže, nevěděl, že ti dva přijdou. Ale zato Hanji s Erwinem mohli dát vědět, že přijdou nebo, že chtějí Leviho někam vytáhnout ven. Nejspíše do baru. Odtáhnu se od polštáře a vezmu ze země mobil. Máma si tu zprávu nepřečetla. Něco se děje. A mám straně divný pocit- ne takový, který Vám říká, že se dneska stane něco hodně špatného, ale takový ten pocit, který dává najevo, že to je dobré, ale také i zlé. Zakroutím hlavou, odložím mobil vedle sebe a znovu si zavrtám hlavu do polštáře a přikryju se dekou. Usnu.

Probudím se až druhý den ráno v něčí objetí. Usměju se a pootočím hlavu. Levi spal bez polštáře (který jsem pořád objímal) s hlavou mezi mými lopatkami. Natáhnu ruku k mobilu a podívám se, jestli si tu zprávu zobrazila. Ne. Pořád ne. Pustím mobil i polštář a zkusím se otočit k Levimu čelem. Něco zamumlá a zpevní objetí. Dobrá... K Levimu se teda čelem neotočím.. tak proč ho nevzbudit ranním polibkem? Uchehnu se nad mým ďábelským plánem a znovu pootočím hlavu k němu. Když ho chci políbit, tak se mi přilepí na rty a vyleze na čtyři nademne.

Strnu. Dostal jsem takový šok, že jsem dostal malém infarkt. Oddálí se odemne a usměje se. Já se zase zamračím. ,,Dobré ráno, šípková Růženko." ,,Dobré?! Vážně, Levi?!" Kývne. ,,Jistě." ,,Ty.. ty mi málem způsobíš infarkt a pak mi popřeješ dobré ráno?!" Zasměje se. Tím mě naštval. Hodně mě naštval. Vyleze z postele a odešel z ložnice, jen v boxerkách. Nemohl jsem si odpustit, mu nekoukat na zadek, to prostě nešlo, se nekoukat. Jen hříšná duše, by se na něj ani jednou nakoukla.