Napsal jsem mámě, že zavolám, až bude čas. Tady je před devátou hodinou ranní a v Německu ke před jednou hodinou ráno. To si člověk nevybere, když jde o čas.
Posunul jsem se na sedačce níž, když okolo auta prošlá skupina teenagerů. Dva kluci a jedna holka. Vysoký kluk s koním obličejem. Druhý kluk vypadal zas jak holka- ani já sám nechápu, jsem ho rozeznal a dívka s červenou šálou okolo krku. Tak počkat.. tu šálu jsem nikde viděl. Ale kde..? Ackermanovi! No jasně! Mikasa! Usmál jsem se. Koní obličej se podíval mým směrem. Sklopím pohled k telefonu a jenom rozsvítím obrazovku, aby to vypadalo, že jsem na mobil a že vůbec je nepozoruji, co dělají.
Něco řekl a zmizel za dveřmi od květinářství. Tam, kde zmizel, Levi.. a vůbec... Kde je? Je tam strašně dlouho. Chtěl jsem otevřít dveře a jít za ním, když v tom se objevil ve dveřích. Díky Bohu... Oddychl jsem si. Obešel auto a nastoupil. Podal mi zabalenou kytku a malinkou taštičku.
,,Nekoukat." ,,Ale Leviii!" ,,N.E.K.O.U.K.A.T!" ,,Levi! Prosím!" Když dal klíče do zapalovače, tak se na mě podíval pohledem, který dával jasně najevo, že se prostě koukat nemám. Zakňučím a opřu si hlavu o okýnko. To je nefér! Levi mě obejme okolo pasu a přitáhne si mě blíž. Ale kvůli pasu to tolik nešlo. Políbil mě na spodní čelist. Pustil mě a vyrazil, bůhví kam.
Po, skoro, tiché cestě, kdy se mě Levi snažil rozmluvit, začal Levi parkovat. Podívám se tam. ,,Vegetariánská restaurace, podle toho, co jsi mi řekl, není tady nic jiného než tohle," kývne hlavou k restauraci. Začne vystupovat a já ho napodobím. Vejdeme do vnitř a mě uchvátí jak to mají ve vnitř udělaný. Na stěnách byla namalovaná příroda, jakéhokoliho druhý. Deštný prales, jehličnanoví, listnatý nebo smíšený lesy, hory nebo louky. Podél stěn byli stoly pro dva, maximálně pro tři a uprostřed místnosti byli, také, (jak nečekané..) stoly pro čtyři. Nádhera.
,,Ich verstehe nicht, wie Sie es hier so schön machen."
- ,,Ich verstehe nicht, wie Sie es hier so schön machen."- ,,Nechápu jak to děláte, že to tu máte tak nádherné.."
ČTEŠ
Japan [Riren]
RandomCelých osmnáct let si mě a matky nevšímal. Dělal jako by jsme neexistovali. A pak najednou 'BUM', chci svého syna do péče. Z ničeho nic. Byl jsem na něj naštvaný. Jsem dospělý! Bohužel, život mi nepřál. Dospělost v Japonksu je ve dvaceti let. Takže...