Summer Camp

5. Kapitola

"Máš chvilku, Sireno? Potřebuju s tebou mluvit." Objevil se ve dveřích Chris a náš týmový kostým očividně postrádal. Měl na sobě jen triko a šedivé tepláky.

"Už jsem měla v plánu vyrazit k ohništi, kde máme nástup. V kostýmech." Propíchla jsem ho pohledem, protože si nenechám kvůli němu zkazit tak dobré skóre týmu, které jsem nám nahrála.

"Prostě pojď se mnou." Řekl v klidu a zavřel dveře chatky, nechávajíc mě a Zoe znovu o samotě.

Obě jsme byly z této návštěvy beze slov, Zoe se nakonec otřásla a podívala se na mě.

"Jdi s ním, asi potřebuje něco vyřešit, já k táboráku trefím." Usmála se na mě a já ji poděkovala.

Vyšla jsem z chatky ven a viděla Chrise, jak čeká opřený o dřevěné zábradlí. Stál zády ke mně a pozoroval měsíc, který se rýsoval na obloze. Tábor vypadal prázdný, ani v chatkách už se nesvítilo, to naznačovalo, že už máme být dávno na místě.

"Tak pojď, nemáme čas." Rozkázal a rozešel se dál do tábora a mě nezbývalo nic jiného, než ho následovat, i když jsem vůbec nevěděla, co má za lubem.

"Kam vůbec jdeme?" Doběhla jsem ho a vyzvídala jsem.

"Ke mně do chatky." Letmo se na mě podíval, ale dále věnoval pozornost cestě.

"Proč?" Optala jsem se, ale odpovědi jsem se již nedočkala.

Po chvíli cesty jsme stáli před prázdnou chatkou, kde se i odehrávalo naše noční setkání, které nebylo zrovna přátelské. Vešel dovnitř a já pořád nevěděla, co po mně chce, proto jsem čekala před ní.

"Mám tě sem donýst nebo na co čekáš?" Vykoukl na mě z dokořán otevřených dveří. Jeho 'příjemnou' pozvánku dovnitř jsem tedy přijala a ocitla jsem se v modře vymalované chatce s nějakými čluny a mořskou pannou. Po prohlížení stěn jsem se porozhlédla po prostoru, který prozrazoval, že v chatce bydlí opravdu jenom kluci. Rozházené oblečení v kombinaci s hlínou a listím z venku zdobily podlahu, malý stoleček byl obklopen kufry a na něm nebyl ani kus volného místa. Jak tohle prošlo bodováním je opravdu otázka.

"Kdybys chtěla, můžeš si to sem jít prohlídnout i jindy." V jeho očích se objevily plamínky a na tváři měl hravý úsměv.

"Proč jsem tady?" Zcela jsem odignorovala jeho narážku. "Pokud jsem si chtěla povídat nebo vtipkovat, mohla jsem to dělat v přítomnosti holek."

"Rovnou k věci, to se mi líbí." Upřel na mě pohled a pomalu si mě prohlížel v kostýmu, potom pokračoval v konverzaci. "Tvůj kostým nemá šanci vyhrát." Zvážnil hlas.

"Myslím, že je trochu pozdě měnit kostýmy, když už jsme měli být dávno v nich u tábořiště. Měl jsi něco říct, když jsme se na nich domlouvali." Zkřížila jsem si ruce na prsou. "Pokud moje rozhodnutí hodláš bojkotovat tím, že nebudeš mít žádný a zkazíš nám šanci na výhru, co máme, tak naše konverzace tady skončila."

Byla jsem rozhodnutá pro odchod, ale svými slovy mě zastavil. "Kdo říká, že nemám kostým?"

"Nejenže ho mám, ale ještě jsem ho vylepšil." Udělal pár kroků k palandě a z horní postele, která nejspíš patřila jemu, něco vylovil a podal mi to. Byl to náhrdelník vyrobený z větviček a listů připomínající ten, co nosí havajské tanečnice.

"Páni." Vydechla jsem. Pozorovala jsem, jak propracovaně je vyrobený, větvičky byly mezi sebou propletené, takže nebyl ani potřeba provázek na svázání, na nich byly napíchané malé kulaté listy a veprostřed místo přívěšku kamínek. Nikdy bych to do Chrise neřekla, ale byla to nádhera, dal si s tím opravdu práci.