Summer Camp

20. Kapitola

"Kam mě to vedeš?" Optala jsem se ho a rozhlížela se po prázdném lese, už nějakou chvíli jsme se procházeli, takže mi to umožnilo se trošku srovnat.

"Uvidíš." Vedl mě za ruku dál, protože sám moc dobře věděl, že bych to sama ještě nezvládla a už mě musel i několikrát chytat, navíc vidět taky zrovna dvakrát nešlo, jediný zdroj světla byl sluneční svit, prodírající se mezi stromy.

"Dobře, ale zpomal trochu, nestíhám tě." Dostala jsem ze sebe mezi pokusy o dýchání. Sice chodím běhat, ale už jsme nějakou dobu putovali a on se z nějakého důvodu někam hrozně hnal a s jeho dlouhýma nohama to bylo ještě horší. Hned jak jsem to však dořekla, zakopla jsem o vyvýšený kořen, u kterého bych přísahala, že tam sekundu zpátky nebyl.

I přes to, že mě Chris držel, nečekal to a já mu vyklouzla a spadla na zem. Se starostí v obličeji se na mě podíval, zatímco já se rozesmála na celé kolo, přišlo mi to v tu chvílí jako nejvtipnější věc, co se mi kdy stala.

"Jsi v pohodě?" Na tváři se mu objevil ustaraný pohled.

"Jojo," Dusila jsem se smíchy, že už jsem pomalu ani nevydávala žádný zvuk, musela jsem připomínat lachtana na souši.

"Tak pojď." Pomohl mi znovu na nohy a začal mě oprašovat od hlíny a jehličí, co jsem stihla posbírat. Zvláštní, že si dal záležet právě na zadku, lehce jsem se tomu uchechtla, ale nic nenamítala.

"Jsme tady." Odkryl mi oči a mně se naskytl pohled na noční přírodu. Nacházeli jsme se na kraji útesu, pod kterým se na mýtince mezi hustými stromy vyjímalo maličké jezírko, na něm byla zobrazena kopie noční oblohy s úplňkovým měsícem ve středu. Byla to nádhera.

"To je nádhera." Vydechla jsem a než jsem se na něj otočila, vychutnala jsem si ještě jeden detailní pohled na místo před námi.

V očích mu tancovaly jiskřičky a na tváři hrál mírný úsměv, opravdický úsměv a ne jeho klasický povýšený. Jedním krokem se ke mně přiblížil a chytil za boky, dělilo nás od sebe pár centimetrů. Nevěděla jsem, zda ho chci k sobě ještě blíž nebo naopak dál od sebe.

Chrisův názor jsem se však ihned dozvěděla, protože se začal pomalu přibližovat ke mně, na tváři jsem lehce cítila jeho dech a oči mu těkaly mezi mými oči a rty. Věděla jsem, co má v plánu a mnou projela vlna střízlivosti, rychle jsem ho od sebe odstrčila a popošla o krok vzad. Nebyla jsem dostatečně opilá, abych mu na tyto hry skočila a do takového stádia se snad ani nedostanu, stále jsem si o něm myslela, že je to špatný člověk.

"Promiň." Zašeptala jsem a nasměrovala pohled znovu na jezírko, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem naše rty spojit nechtěla. Stále jsem si však uvědomovala, kdo přede mnou stojí, že musím poslouchat mozek a ne srdce.

Po minimální chvilce ticha, která se zdála jako věčnost, jsem ho přerušila. "Kolik holek jsi sem už vzal?" Zeptala jsem se chladnějším tónem, než jsem zamýšlela a pozornost nasměrovala znovu na něj. Jiskřičky v jeho očích zmizely, ty nyní vypadaly temně, jeho úsměv taktéž zvadl, nahradil ho kamenný výraz.

"Tohle si o mně myslíš?" Vydechl a sarkasticky se zasmál.

"Jak bych nemohla? Vždyť se tu taháš bůh ví s kým, ještě včera jsem tě viděla u bazénu s Megan." Rozmáchla jsem ruce ve frustraci, věděl, že mám pravdu a ještě se mě ptá na takové otázky.

"Tak to už tady nemám co dělat." Otočil se a jako tornádo odkráčel pryč nechávajíc mě tu samotnou, píchlo mě u srdce z pohledu ma něj, neměla jsem ráda hádky. Posadila jsem se na kraj útesu a zapřemýšlela se, koukajíc na padající hvězdu na obloze.

Když usínám, vidím hvězdy padat.
Nepřeju si nic, nechci se zklamat.

Mumlala jsem si sama pro sebe písničku pro mě neznámou, neznala jsem ji, avšak mi utkvěla v hlavě, ztotožňovala jsem se s ní hlavně v daný moment. Stále jsem si vychutnávala pohled na přírodu a snažila se urovnat si nepořádek, co mi Chris v hlavě zanechal.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale zaslechla jsem za sebou nějaký rachot, dechberoucí obloha posetá hvězdami mě však natolik hypnotizovala, že jsem se ani neobtěžovala otočit, pokud by to byl medvěd, asi bych už byla i mrtvá.

Medvěd by byl asi lepší možnost, než člověk, který si vedle mě přisedl. "Sorry, že jsem na tebe vyjel, zlato. Měla jsi pravdu." Za tu dobu jsem stihla vystřízlivět, ale o něm se to rozhodně říct nedalo. Alkohol z něj byl cítit na kilometry, doprovázený zápachem cigaret, přesně jako ten typ člověka, kterému se v noci na nádraží vyhnete obloukem.

"Nikdy jsem sem žádnou holku nevzal. Myslím, že o tomhle místě snad ani nikdo neví. Je to až moc daleko od tábora." Pokračoval, ale já se na něj pořád ani nepodívala, neměla jsem na to odvahu, proto jsem pouze poslouchala jeho hluboký, sexy chraplák.

"Aspoň nedělej, že tady nejsem." Bouchnul pěstí do útesu, na kterém jsme seděli, to mě donutilo přesměrovat pozornost na něj.

I v té tmě jsem neměla problém všimnout si, jak rudé měl oči, kdysi bych si myslela, že to způsobil brek, avšak škola mě naučila, že za to může tráva.

Znechuceně jsem se na něj pohlédla. "Kéž by s tebou byla normální řeč i za střízliva." Se smutkem v hlase jsem odvětila a tentokrát jsem to byla já, kdo odchází.

Po vstupu do lesa mi došlo, že jsem vlastně přišla s ním a neměla jsem tušení, jestli jdu vůbec dobře, cesta tam totiž byla v mých vzpomínkách trošku motavá, nestačilo mi nic jiného než bloudit lesem sama a modlit se, že někam dojdu. Jsem až moc pyšná na to jít zpátky za ním a usmířit se.

Cesta zpátky do chatky trvala nejméně třikrát déle, než jak trvala tam na to místo, nakonec jsem dorazila celá, živá a zdravá bez nejmenšího ponětí o čase. Za hodinu by mohl být budík a já bych o tom ani nevěděla. Naštěstí mi hodinky na skříňce prozradily, že mám čtyři hodiny na spánek. Celá chatka byla ostatně prázdná, značíc, že holky asi přespávají na tom jejich 'místečku', proto jsem se po nich ani nesháněla. Věděla jsem, že se o sebe postarají samy a že s alkoholem mají narozdíl ode mě zkušenosti. Rozhodla jsem se tedy převléci do pyžama a utíkala nahnat alespoň trochu spánku.