Summer Camp

21. Kapitola

Můj příjemný a velice potřebný spánek vyrušilo hlasité bouchnutí dveřmi doprovázené pár ranami, vymrštila jsem se do sedu, abych zkontrolovala situaci, něco mi říkalo, že holky nebyly při svých smyslech.

"Dobré ráno." Upoutala jsem na sebe pozornost a snažila si své spolubydlící prohlédnout, vypadaly jako by přežily válku. Nedočkala jsem se ani odpovědi, muselo mi stačit mávnutí, kývnutí nebo zívnutí na pozdrav.

Zoe upoutala mou pozornost nejvíce, rozvalila se přímo na podlaze a pod hlavu si dala špinavé a nejspíš i smradlavé boty.

"Ježiš promiň, já si tě nevšimla." Zakopla o ni Lucy, snažíc se dostat ke skříňce a Zoe něco nevrle zamumlala. Prohlédla jsem si jí od hlavy až k patě a nemohla uvěřit vlastním očím. Z té Zoe, která vždy chodila hezky upravená, učesaná a namalovaná, se teď stalo monstrum. Vlasy měla v rozbořeném drdolu a trčely jí všude kolem hlavy, roztrhané oblečení od bahna čekala už asi jen popelnice, velké kruhy pod očima připomínaly spíše monokly a rozmazanou řasenka a rtěnka všude kolem pusy tomu dodávaly třešničku na dortu. Zkráceně vypadala, jako kdyby právě vstala z mrtvých, po tom co by se po ní prošlo stádo koní tam a zpátky.

"Vy teda vypadáte." Smála jsem se na celé kolo.

"Se podívej na sebe, nádhero." Zachraptěla Paige a nemotorně zalehla do postele.

Poslechla jsem ji a seskočila dolů z postele za účelem prohlédnout se v malém zrcadle na stole, divím se, že neprasklo v reakci na můj odraz.

Hodinky oznamovaly půl hodiny do budíku, což mi dávalo chvíli na sprchu, na nič jsem nečekala a vydala se rovnou do umýváren zatím ještě spícím táborem.

"Holky, vstávat, snídaně bude za pět minut!" Otevřela dveře Astrid a nakoukla dovnitř. Potom vešla a rozdala nám psaníčka od kluků.

Nedočkavě jsem rozbalila svůj papírek a vrhla se do čtení, začínala jsem se těšit na jeho odpovědi.

Tvoji rodiče mají hezkou pohádku, za to já si mohl celý dětství až do teď dělat co chci, nikdo mě nehlídal, neměl jsem nějaký přiblblý večerky ani nic. Návštěvy si domů můžu vodit taky kdy chci. Prostě mě vztahy nijak neberou, je ho lehký. Pár jich bylo, ale neskončilo to nikdy dobře.

Mělas někdy nějakej vztah?

Jeho otázka mě donutila si vzpomenout na nejhorší období mého života, na dobu, kterou jsem měla už dlouho pohřbenou v hluboko sobě, nebyla jsem si jistá, jestli o tom ještě někomu kdy řeknu, vědí to jen moji rodiče a Calvin.

Můj první a jediný kluk, kterého jsem kdy měla.

Calvin

Milovala jsem ho celým svým srdcem, jak jsem jen v tu dobu dovedla. Všemi oblíbený Calvin, vysoký blonďák s brýlemi a nejzářivějším úsměvem široko daleko, kapitán fotbalového týmu a zároveň milý kluk vždy po boku s jeho přítelkyní Sirenou Shawn, královnou střední školy, holkou plnou života a mnoha přáteli.

Dokud se můj život neobrátil o sto osmdesát stupňů. Slzy se mi hrnuly do očí jen z téhle pouhé vzpomínky, měla jsem svůj život tak ráda.

Měla jsem jednou kluka, byli jsme spolu rok, rozešli jsme se, když mi bylo skoro šestnáct,  Nerada se o něm bavím, v mém srdci bude mít navždy své místo, ale už ho nechci ani vidět.

Dopsala jsem svou krátkou odpověď a rozhodla se to víc nerozmazávat, jak jsem psala, nechci ho vidět, ani na něj myslet.

"Jdeme?" Zvedla jsem se ze židle a rozhlédla se po chatce, očividně se čekalo jenom na mě a na Paige, která za tu dobu stihla už někam zmizet.

Po cestě do jídelny jsme hodily lístečky do schránky a uháněli za Paige, co na nás zuřivě mávala před hlavní budovou.

"Vám to trvá, pojďte, kluci pro vás mají už snídaně." Hned jak dořekla, rozběhla jsem se do jídelny a šla si rychle sednout na místo. Nestihla jsem ani postřehnout, jaký hlad mám, dokud mi to žaludek dost hlasitě neoznámil, včera jsem vlastně skoro nic nejedla.

"Tady to máš." Hodil mi Chris jídlo na stůl, aniž by se na mě vůbec podíval a zmizel někde v davu naplněné jídelny. Nikdo si naštěstí nevšiml jeho chování, všichni byli soustředěni na jídlo, takže se nikdo nevyptával na důvod jeho chování.

Měli jsme spojený program s kluky a hráli nějaké hry. Moc jsem se nezapojovala, ani nedávala pozor na děj kolem mě. Vrtalo mi hlavou včerejší večer. Měla jsem nějaké mezery ve vzpomínkách, ale to s Chrisem si pamatuji celé. Měla jsem tolik otázek.

"Byla jsi nějaká zamlklá celou dobu, jsi v pořádku?" Vyrušila mě z přemýšlení Lucy a já přikývla.

"Jsem v pohodě, jenom mi je trošku blbě ze včera." Zalhala jsem s nadějí, že se nebude moc vyptávat, kde jsem byla.

"Dobře, nechceš prášek nebo tak?" Starala se dál. A už napřahovala ruku ke krabičce s léky, ale já s poděkováním nesouhlasně zavrtěla hlavou a nabídku odmítla.

Všimla jsem si smotaných papírků na stole, podala je holkám a sama svůj otevřela.

Nechceš se vidět?

Koukala jsem na jeho zprávu jako na bubáka pod postelí. Chtěla jsem se s ním potkat, ale zároveň vůbec. Bavilo mě si s ním psát, ale bála jsem se, že když bude vědět, kdo jsem, bude zklamaný. Na jeho otázku jsem se rozhodla neodpovídat. Nechám si to chvíli projít hlavou. Na druhou stranu mě strašně zajímalo, kdo to je.

"Bude turnaj v přehazce!" Radovala se Zoe, hned co zabouchla dveře. Odlepila jsem oči od řádků knihy a začala oslavovat s ní. Přehazovaná byla moje nejoblíbenější hra. Každoroční turnaje ve škole mě přesvědčili, že v ní nejsem špatná narozdíl od volejbalu, v kterém jsem se absolutně topila.

Udělala jsem si vysoký culík a převlékla jsem se do sportovního trika a legín, žádné boty jsem si nebrala, jediné hřiště, co jsem tu zahlédla, je na písku.

"Pojď, už budeme hrát." Seskočila jsem z kamene a táhla za sebou Zoe na hřiště. Byla jsem opravdu natěšená, naposledy jsem ji hrála před měsícem, i tak to pro mě byla dlouhá doba.

Štěstí se na nás moc neusmívalo, první hru proti nám rovnou nastoupili kluci. Ještě větší nevýhodou bylo, že se týmy skládali z lidí na chatce a nám naše pátá spolubydlící zrovna odjela.

"Snad si nemyslíte, že byste mohli vůbec vyhrát, až budete odcházet s prohrou, tak se nerozbrečte." Řekl nadřazeně Tristan, když jsme si jako zvolení kapitáni střihali o míč.

"Ještě uvidíme, kdo bude odcházet s brekem." Sladce jsem se na něj usmála po tom, co jsem si od něj vzala míča odkráčela od něj na své místo.

Čekalo mě podání, kterých jsem byla přímo mistr, byla jsem známá, že házím takzvaná 'prasata', která se zastaví o síť a pouze přepadnou na soupeřovu stranu. Kluci stáli daleko od sítě, což podle mých výpočtů nemohli chytit.

"Dobře, Siren." Plácla si se mnou Lucy, když jsem nám uhrála první bod, já mezi kluky vyhledala Tristana a ještě jednou se na něj sladce usmála, ten radši dělal, že mě nevidí.

Hra proti klukům byla překvapivě ne tak těžká a kluci opravdu s prohrou odcházeli, i když to bylo celou hru vyrovnané, o pár bodů jsme zvítězili.
Holky připisovaly za vítězství zásluhu mně, ale i přesto, že jsem podávala asi sedmkrát, než míč konečně kluci chytili, myslím, že to byla především jejich práce. Na konci celého turnaje jsme měly celkem jedinou prohru, což nás dělalo nejlepším týmem a my si odnášely spoustu sladkostí jako výhru.

"Ještě než odejdete, tak vám chci něco oznámit." Začal Eliott a stoupl si přímo před celý tábor.

"Večer nás konečně čeká slíbená diskotéka, tak se hezky oblečte a po večeři buďte připravení." Dořekl svůj monolog a odstartoval tak hon na sprchy, o který zápasil celý tábor. Sprchy jsme však ukořistily mezi prvními, což byla další výhra pro nás.